24 let od vydání alba Violator

19. březen. To je pro všechny fanoušky skupiny Depeche Mode posvátné datum vydání alba Violator.

Desky která výrazně znásobila masu fanoušků, této legendární kapely. Již 24 let dělá tato nahrávka radost nejen příznivcům skupiny, ale i mnoha těm, kteří jinak o Depeche Mode neprojevují přílišný zájem. Připomeňme si, v pár řádcích, události, z doby kolem vydání slavného "Násilníka"...

 -------------------------------------------------------------------

Po skončení nahrávání sólového alba se Gore pilně věnoval přípravě nových demosnímků pro domovskou skupinu. Jen pár týdnů po premiéře filmu 101 a krátce před vydáním Goreova e.p. Counterfeit, se Depeche Mode přestěhovali do Logic Studios v severoitalském Miláně, aby pracovali na novém studiovém albu. Kapela nejprve krátce uvažovala o opětovné spolupráci s Dave Bascombem, ale také měli pocit, že je potřeba nových čerstvých nápadů, po předchozí úspěšné éře. Navíc Bascombe byl v té době ve studiu se skupinou Tears For Fears, a natáčeli desku The Seeds Of Love. A tak se museli poohlédnout jinde. Iniciativu samozřejmě převzal Daniel Miller, který okamžitě navrhl Marka Ellise (přezdívaného díky své schopnosti rozlévat ve studiu čaj – Flood (Povodeň). Ellis pracoval jako zvukový inženýr na legendární desce U2 Joshua Tree a už od svých ranných začátků se podílel na albech několika hudebníků vydávající u Mute, ať už jako zvukový inženýr nebo producent. Jako mladý asistent pracoval také na debutovém albu kapely New Order Movement. Později se podílel na deskách Soft Cell, Psychic TV, Cabaret Voltaire, s Erasure na albech Wonderland a The Circus a také s legendárním Nickem Cavem na The Firstborn Is Dead a Kicking Against the Pricks. Už tehdy doufal, že telefonát od Daniela Millera, je návrh na spolupráci s Depeche Mode: „Byl jsem začátečník a Depeche Mode byli na vrcholu“, směje se Flood. „Byl jsem jejich velkým fanouškem. Ve skutečnosti, když jsem poprvé telefonoval s Danielem Millerem, a on mluvil o práci pro někoho od Mute, pomyslel jsem si – on chce, abych dělal pro Depeche Mode! Ale nakonec to byl Nick Cave.“  Přesto, už v roce 1986 připravil pro Depeche Mode velmi zdařilý remix skladby Stripped -Highland Mix a také Flood Mix první singlové písně Depeche Mode zpívané Gorem: A Question Of Lust. Daniel Miller k výběru Flooda uvedl: „Chtěli jsme se zase posunout dál od Music For The Masses. I když to album bylo dobře udělané. Čerstvá krev měla všechno posunout kvalitativně ještě dále. A tak se  Flood zdál jako jasná volba.“ První setkání s Markem Ellisem popisuje Alan Wilder: „Tenhle ošuntělý, brýlatý a neupraveně vyhlížející chlápek se přišoural, dvakrát vybílil ledničku, praštil sebou na gauč, udělal malé kázání. A tak vznikl nový produkční tým.“  Do toho produkčního týmu patřili také zvukoví inženýři Pino Pischetola, Peter Iversen, Goh Hotoda, Alan Gregorie, Dennis Mitchell, Phil Legg a později také Steve Lyon. Na mix alba kapela najala Francois Kevorkiana. Kevorkian, považovaný za jednoho z praotců hudebního stylu house, francouzsko-arménský dj, producent, remixér a vlastník nahrávacího labelu, byl již v té době legendou a to především díky spolupráci s německými Kraftwerk na albu Electric Café, Alan Wilder vzpomíná: „Nepamatuji si přesně, kdo navrhl, že za mix bude zodpovědný Francois, ale byl jsem docela zaujat skutečností, že pracoval s Kraftwerk, do kterých jsem byl v té době úplně ponořený. A myslel jsem si, že Francois musí být opravdu dobrý, jestliže mu Kraftwerk povolili s nimi spolupracovat. Oni měli totiž velmi puntičkářskou reputaci. A Francois se asi po zkušenosti s nimi, stal puntičkářem také.“ Produkční tým strávil nejprve tři týdny v programovací místnosti ve Worldwide International studio (nahrávací studio Daniela Millera na Harrow Road v Londýně), aby bylo vše připraveno ke stěhování do Itálie.

Nahrávání, zatím nepojmenované desky, začalo v květnu, kapela měla zamluveno na první část nahrávání v ultramoderních Logic Studios dlouhých sedm týdnů. Po poslechu Martinových demosnímků byli všichni potěšeni jejich kvalitou a také tím, že většinou odpovídali požadavkům na pouhou základní instrumentaci. Příchod Flooda do producentského křesla, totiž věci podstatně změnil. Jeho pozice byla od počátku silná. Gore byl požádán Floodem a Wilderem, aby svá dema, připravil v co nejobnaženější podobě. Nejlépe vokál a nástroj, bez programování. Jen s doprovodem na akustickou kytaru a varhany, jen s textem a akordy. Vše z prostého důvodu, chtěli, aby jako skupina mohli určit směr, kterým se písničky budou ubírat. Wilder to upřesnil: „Obvykle jsme začínali s nahráváním tak, že jsme měli pár předprodukčních setkání, na nich jsme zvolili směr, kterým se vydat a potom jsme šli do studia. Pro nové album, jsme se rozhodli postup změnit a předprodukci omezili téměř na nulu. Dostali jsme se do fáze, kdy už nás nebavilo dělat věci stejným stylem.“  Jeho kolega Fletcher ještě doplnil: „Dříve jsme vlastně nahrávali ve studiu Martinovi písně znovu, jen s lepšími zvuky.“ Rozhodnout kterým směrem se vydat, ale nebylo v této fázi jednoduché. Kapela ve studiu nejprve trochu bezvýsledně experimentovala a dlouhé noci trávila na diskotékách a v různých klubech. Gore: „Skutečně jsme chodili každý večer společně ven, jako gang. Párty a práce, byla to jednoduše zábava.“ A i když práce na písních příliš nepokročila, atmosféra v kapele byla vynikající. Flood přišel s myšlenkou, že pokud chce skupina, aby deska dobře zněla, nesmí se svazovat pravidly. Fletcher: „Měli jsme vždy pravidlo, že jsme nikdy nepoužívali stejný zvuk dvakrát, tím jsme strávili hodně času. Flood řekl, ať se tím netrápíme, že všechna naše předpojatost je blbost.  A jestli chceme použít kytaru, tak ať ji použijeme, chceme-li aby to dobře znělo, nesmíme se svazovat čímkoliv. A to bylo velmi podnětné.“ Kapela během milánské nahrávací frekvence prakticky kompletně zpracovala pouze dvě skladby: Personal Jesus a Dangerous, které se měli objevit na prvním singlu. Flood: „Ještě než jsme vůbec začali pracovat, tak já, kapela a Daniel (Miller), jsme poslouchali Martinovy demosnímky. Personal Jesus vyčníval jak správný track, který řekne, tohle jsou Depeche Mode, ale ne takoví jaké znáte.“ A právě Personal Jesus se ukázal jako určující pro celé album. „Pracoval jsem s oběma typy kapel, se syntezátorovými, založenými na programování a také s rockovými kapelami. A cítil jsem, že tady bychom mohli obě dvě formy spojit, že zde by to fungovalo společně. Depeche Mode byli ideální skupina na práci s touto myšlenkou a metodou.“

Vztahy v kapele byly vynikající, a to během celého pobytu v Miláně. To mohlo mít pozadí v urovnaných partnerských vztazích jednotlivých členů. Gore byl stále zamilovaný do Suzanne Boisvertová, Alan žil spokojeně s dlouholetou přítelkyní Jeri Youngová a podobně Fletcher s Grainne Mullenová. A Dave Gahan sám sebe v novinách označoval za rodinný typ, kterému se během nahrávání stýská po manželce a tříletém synovi. Pomalu se začaly objevovat zprvu nenápadné trhlinky. Dave Gahan trávil během nahrávacích dnů v Miláně mnoho hodin telefonáty s Terese Conroyovou, která pracovala pro Depeche Mode v roce 1988, na Tour For The Masses v USA (objevuje se také ve filmu 101), a v té době již také pracovala pro amerického producenta Ricka Rubina. (pozn. právě Rubin doporučí o deset let později jedné americké blues/country legendě skladbu Personal Jesus k nahrání coververze). Nenápadně se objevila větší hrozba. Tvrdé drogy. Taneční, či lehké drogy byly samozřejmě na denním pořádku většiny hudebních skupin po celá osmdesátá léta a Depeche Mode nebyli výjimkou, ale v Miláně si Alan Wilder povšiml, že Gahanovo chování se stává symptomem něčeho děsivější, Wilder o pár let později ke Gahanově závislosti řekl: „Tyhle věci se nestávají přes noc. Poprvé jsem si toho všiml už během natáčení alba Violator v Miláně, Dave byl zrovna na dojezdu. Pamatuji, že bezdůvodně a úmyslně vyvolal konflikt s asi deseti místními, jen tak, když šel po ulici. Úplně jsem zkameněl a čekal, kdy na nás vytáhnou nože, ale z nějakého důvodu mu to prošlo.“ Asistent Daryl Bamonte, který byl spolu s Wilderem svědkem události, ve skutečnosti situaci zachránil, když se s rykem rozeběhl proti Italům a tím umožnil Gahanovi a Wilderovi útěk.

Daniel Miller viděl, že práce ve studiu nepostupuje jednoduše a příliš rychle a tak se rozhodl vydat již na konci léta 1989 pilotní singl, který by upoutal pozornost ke kapele, jejíž album bude na trhu nejdříve za tři čtvrtě roku. Jak probíhala práce na singlu Personal Jesus popisuje Wilder: „Hlavní rytmus tvořila nahrávka dvou nebo tří lidí skákajících na lodní kufry a z nich zase dolů a vedle toho zněl Martinův riff ve stylu Johna Lee Hookera a kraftwerkovské party.“ François Kevorkian dělal mix singlové verze a také remixy Holier Than Thou Approach, Pump Mix, Kazan Cathedral Mix (ten se na původním singlu nakonec neobjevil). Flood pracoval na mixu verze Acoustic, zde je možné slyšet jen Goreho vybrnkávání skladby Personal Jesus na kytaru a Gahanův zpěv, dříve něco nemyslitelného pro přísně elektronickou kapelu. Gahan pro radio KROQ řekl: „Já a Martin jsme ji sfoukli za tři minuty. Myslím, že to prostě k té písni sedí, je jako stvořená pro takovéto pojetí. A to je, jsem si jistý, i způsob jak ten song byl původně napsán. I když tahle verze je dělána dodatečně, Martin a já jsme prostě šli do studia, on hrál na kytaru a já jsem zpíval. A myslím, že to zní opravdu dobře - takhle je ten song odhalený až na kost a je to úplně něco jiného než jak Depeche Mode normálně znějí.“

Flood připravil ještě další remix pro maxisingl Telephone Stomp Mix.  B- strana Dangerous, tanečněji pojatá elektronická skladba s výraznou a hutnou basovou linkou, byla připravena také v několika verzích. Singlovou a Sensual Mix opět remixoval Flood a Hazchemix a Hazchemix Edit měl na starosti Daniel Miller.  Další píseň, kterou kapela ještě v Itálii dostala do správné formy, byla píseň World In My Eyes. Producent Flood k tomu říká: „Konečně jsme se dostali k práci na World In My Eyes, začali jsme vylepšováním demosnímku, a pamatuji, že jednu noc, když jsme šli ven do města - chodili jsme společně večer často - no a já jsem se bavil s Davem a Alanem a oba cítili, že je tam něco, co se jim na té písni nelíbí, že podání té písně není nejlepší. Řekl jsem, fajn rozumím tomu. A druhý den ráno přišel Mart s Fletchem a říkali úplně to samé. Proto jsem řekl, jestliže jste všichni nespokojení směrem, kterým se ta skladba ubírá, tak to všechno zahodíme a zapomeneme. A potom jsem s Alanem strávil půl dne a zkoušeli jsme různé nápady, novou basovou linku. Tu píseň jsme úplně změnili. A když si ji přišli poslechnout Dave a Martin, tak to byl pro ně docela šok.“ Další skladbou, kterou kapela v Miláně rozpracovala, byla Policy Of Truth. Opět začali od původního demosnímku, ale nakonec se rozhodli více experimentovat, přidali kytarový riff dohromady s naprogramovanými bicími. „To byl velký posun v postoji všech.“ vzpomíná Flood.

Kapela se po sedmi týdnech nahrávání v Miláně přesunula do španělského pouštního městečka Tabernas Desert v provincii Almeria, kde ve stejném roce natáčel Steven Spielberg několik scén filmu Indiana Jones a poslední křížová výprava a kde se natáčely scény z více než dvoustovek, převážně westernových filmů. Právě zde, ve vyprahlé poušti, natáčela kapela s Antonem Corbijnem videoklip pro pilotní singl.

Následovala krátká dovolená a poté se Depeche Mode a jejich produkční tým přesunuli do dánských PUK Recording Studios ve vesnici Gjerlev v regionu Midtjylland (Střední Jutsko). Kapela zde absolvovala již poslední nahrávací frekvenci alba Music For The Masses. To místo bylo naprostým protikladem italskému Milánu. Nebyly zde samozřejmě žádné kluby a kapela se mohla soustředit pouze na práci. Ubytovali se ve dvou domcích přímo v areálu studia. Dave Gahan, Alan Wilder a Daryl Bamonte v prvním a Martin Gore, Andrew Fletcher a Flood bydleli ve druhém. Zde hned v prvních dnech vyřadili z nahrávání skladbu Mother Me, s kterou kapela ani po několikátém přepsání refrénu nebyla spokojená. Wilder k ní měl rozpracované bicí a basové party, ale skladbu středního tempa, ke které zpíval vokál Gahan, neviděla kapela jako vhodnou k dokončení. A stále jasněji a zřetelněji se profiloval výkonný studiový tým ve složení Wilder a Flood. Jejich spolupráce byla tím, co skutečně posouvalo hranice během natáčení alba. Dlouhé noci experimentovali a zkoušeli všechny možné varianty, jak jednotlivé písně uchopit. „Přesvědčili jsme se, že Flood dokáže dělat všechny důležité věci. Je schopný pracovat se samplery, umí to s analogovými syntezátory, dokázal nám pomoc rozvíjet hudební myšlenky. A také něco velmi specifického, doslova a do písmene "mravenčí práci", a přitom všem, se na vše mohl podívat ze zpětného pohledu a být naším rádcem. A proto byl ve všech směrech dobrý producent.“

Síla tandemu Wilder & Flood se nejvíce ukázala při práci na pozdějším největším hitu kapely vůbec. Martin Gore, napsal píseň Enjoy The Silence, jako tichou pomalou baladu, s temným pozadím, vytvářeným klávesy harmonia. Skladba Enjoy The Silence byla v té chvíli písní u které odhadnout její obrovský hitový potenciál, muselo být velmi obtížné. Jenže jako by se předchozí milánská nahrávací frekvence, prožitá z velké části v tanečních klubech, odrazila v uvažování a hudebním cítění Wildera a Flooda. Wilder: „Bylo jasné, že je to dobrá melodie. Ale nedostaneme z té písně to nejlepší, pokud ji nepředěláme, navrhl jsem, že mám myšlenku udělat ji rychleji, téměř jako taneční skladbu, co myslíte? Ale Martin byl jednoznačně proti, nebyl tolik odvážný.“ To Gore ostatně přiznává: „Ta píseň se jmenuje: Užij si ticha a to bylo v naprostém kontrastu k tanečnímu tracku.“ Jenže Wilderovi linka All I Ever Wanted, All I Ever Needed, zněla jako od Pet Shop Boys. A tak Wilder s Floodem řekli ostatním, ať je nechají o samotě, ať někam vyrazí, že s tím zatím cosi udělají. Gahan se směje: „No, jenže jsme byli uprostřed ničeho. Tam nebylo vůbec co dělat.“ Když se vrátili do studia, spustil Wilder rychlý taneční podklad, Flood nechal Goreho zahrát kytarovou linku z konce skladby a Gahan spontánně začal zpívat a všem v místnosti bylo v tu chvíli jasné, tohle bude masivní hit.

Další skladby, ale nepostupovaly tak rychlým, překotným skokem. Stále měli rozpracovanou Policy Of Truth. Wilder: „Trvalo nám celou věčnost, než jsme konečně našli základní rytmus, který by ladil. V jednu chvíli jsme to dokonce zkoušeli s flétnou.“ Policy Of Truth byla také velmi obtížná pro finální mix a Kevorkian ji věnoval mnoho hodin, než všichni byli spokojeni. Gore o Kevorkianovu pracovním nasazení říká: „Francois byl tak pedantský. A to úplně ve všem co dělal. Často zmizel ve studiu, ukrytý v rohu, se sluchátky na uších a pracoval takto celé dva dny. A to bylo strašně frustrující, velmi, velmi hrozné, protože jsme neslyšeli, co vlastně dělá. Samozřejmě, že když jsme to po těch dvou dnech slyšeli, tak bylo hned zřejmé, jak hodnotné to bylo.“ Kevorianův zvláštní přístup zaujal i Wildera: „Byl hlasitý, paličatý a náladový. Nikdy jsme nebrali jeho nervozitu příliš vážně a dělali si z něj trochu legraci.“ Kapela si dokonce usmyslela, že je Kevorkian podobný britské oštěpařce Fatimě Whitebreadové, která rok předtím získala stříbrnou medaili na olympijských hrách v Soulu. Když se ve studiu znenadání objevil na zdi vylepený plakát s jejím portrétem, neměl z toho Kevorkian vůbec radost. Ale byl to především perfekcionismus, který na něm obzvlášť Alan Wilder velmi obdivoval. Kapela si v Dánsku najala nového spolupracovníka, místního multiinstrumentalistu Nilse Tuxena, aby nahrál pedálovou steel kytaru na rozpracovanou píseň Clean.

Když se práce začala dařit, objevil se problém. Andy Fletcher prožíval silné deprese. Ty ho ve slabé formě trápili už více než deset let. Ale v Dánsku prožíval naprostá muka: „Seděl ve studiu a naříkal. Měl protažený obličej, vstal a šoural se ke dveřím jako stařec. Když tohle zase jednou udělal, tak jsme se na sebe podívali a vyprskli jsme smíchy, tohle přece nemůže myslet vážně, říkali jsme si. Neměli jsme potuchy, že má deprese.“ vzpomíná Fletcherův nejlepší přítel Martin Gore. V polovině osmdesátých let zemřela Fletcherova sestra Karen na rakovinu žaludku a zůstal po ní manžel s dítětem. To mělo silný vliv na Fletcherův stav. Bylo to jako iniciátor jeho zhoršeného stavu. Bědoval, že má také rakovinu. Gore: „Říkali jsme mu, že je to nesmysl a posílali ho k lékaři. Dva lékaři mu potvrdili, že je zdravotně v pořádku. To ho vůbec neuklidnilo. Fletcher se odebral na soukromou kliniku The Priory, zaměřenou na psychická onemocnění se sídlem v západním Londýně. To místo bylo nemocnicí již od roku 1867, ale Andrew Fletcherovi příliš nepomohlo. Fletcher tam strávil čtyři týdny, potkal se zde s Lolem Tolhurstem z The Cure, který trpěl podobnými problémy. Gahan: „Tohle mělo na nás velký vliv. Chyběl nám. Nikoliv po hudební či tvůrčí stránce, rozhodně jsme o něj měli velké obavy.“

Práce na desce, ale přesto nebo právě proto, pokračovali mnohem rychleji. Alan Wilder měl pocit, že to bylo díky tomu, že už se nemuseli zdržovat Fletcherovým psychickým stavem. „Svým způsobem, nám jeho odjezd pomohl, protože už jsme se nemuseli zabývat něčími osobními problémy.“ A skutečně, během dánské části nahrávání, dokončili téměř osm skladeb. To byl velký pokrok oproti lenivému způsobu práce v Itálii. Předtím, než se v září Depeche Mode přesunuli do Crouch End v severním Londýně, přesněji do studia The Church, které v té době vlastnil Dave Stewart z kapely Eurythmics (v současnosti studio vlastní zpěvák David Gray), tak byl vydán 23. singl skupiny. Jak legendárním se stane, neměl nikdo ani ponětí.

Personal Jesus, byl vybrán skupinou jako první pilotní singl nikoliv proto, že by byl nejlepší písní, ale protože byl velmi odlišný. Byl vůbec první skladbou kapely, kde dominantní roli převzala kytara a byl také singlem, který provokoval už svým názvem a textem, provokoval svou marketingovou kampaní, svým videoklipem, dokonce i fotografií v bookletu. Ještě před vydáním se v londýnském tisku objevil inzerát, který na černém podkladě obsahoval text - Your own, Personal Jesus - a pod tím telefonní číslo (01) 675 2277. Inzerát byl umístěn vedle ostatních inzerátů, anoncující různá školení, nabídky práce, ale také se ocitl vedle inzerce různých zoufalců, žádajících například finanční výpomoc. Pokud kdokoliv na telefonní číslo „osobního Ježíše“ zavolal, slyšel ve svém sluchátku ukázku nové skladby Depeche Mode.  Velmi dobrý marketingový tah byl ale některými tiskovinami bojkotován, protože se jim inzerát zdál jako rouhání. O tom, že Aberdeen Evening News a Nottingham Evening Post vyřadili a zakázali reklamu na Personal Jesus, informoval New Musical Express už 26. srpna. Víkend před vydáním singlu, stanice MTV odvysílala videoklip a pozdvižení kolem Depeche Mode se dostalo na novou úroveň. Anton Corbijn, ve španělském westernovém městečku, natočil svůj první nečernobílý klip pro Depeche Mode. Gorea, Gahana, Fletchera a Wildera navlékl do stylových kovbojských obleků. Depeche Mode v klipu přijíždějí do místního bordelu, kde už jsou netrpělivě očekáváni lehkými děvami. Nevěstinec v kombinaci se slovem Ježíš v textu, vypadal pro mnohé dost nepatřičně, ne tak pro Corbijna. Jenže celkem překvapivě americká hudební stanice MTV měla problém s něčím jiným. Vystřihla totiž z videoklipu záběr na koňský zadek. Martin Gore k tomu říká: „Stalo se to, když byl klip rozeslán do televizních stanic. MTV protestovala proti záběru na koňské pozadí, ve chvíli kdy v písni zní to hluboké dýchání. Nevím, zda se Anton Corbijn pokoušel být úmyslně perverzní, ale mám pocit, že v tomto případě šlo spíš o náhodu. Tihle lidé z televize nahlížejí na věci dost divně!“ Naprosto s ním souhlasil i Alan Wilder: „Zadky jsou pro americkou televizi nepřijatelné. Je ale v pořádku, když někomu vystřelíš mozek. Nedokážu vysvětlit, co se děje v hlavách cenzorů. Paradox cenzury spočívá v tom, že většinou přesně ta věc, kterou chtějí potlačit, přinese největší popularitu.“

Problém s klipem měl, ale i jeden ze členů, nikoliv z jeho výsledné podoby, ale ze samotného natáčení. Ve spalujícím horku se stal obětí žertíků svých kolegů, už v té době trochu labilní Andrew Fletcher. Celý den mu ve spalujícím horku všichni namlouvali, že ho čeká jízda na koni, a on se jen zoufale bránil: „Ne ne, já nemohu jezdit na koni, nemohu.“ Zlomyslní spoluhráči a jejich spolupracovníci ho uklidňovali, že kůň je velmi klidný, sice velký ale bude v pohodě. Což Fletchera ještě více zneklidnilo. Ve videoklipu se nakonec objevuje na houpacím koníkovi. Přesto měl dle svých vlastních slov, opravdu strach a zkažený celý den. 29. srpna 1989 byl singl Personal Jesus oficiálně vydán. Obal singlu Corbijn navrhl jako kříž tvořený modrou horizontální a černou vertikální částí. Více rozruchu, ale přinesla zadní část obalu, na kterém se objevili členové kapely a vždy, v závislosti na nosiči, měl jeden z nich v náruči nahou dívku. Na 7" vinylu Martin Gore, na 12" vinylu David Gahan, na kazetě Andrew Fletcher a na CD Alan Wilder. „Bylo to trochu trapné. Té dívce bylo 17 let a byla velmi stydlivá.“ zpovídal se Wilder. Mnoho otázek vzbuzoval text skladby samotné: „Text Personal Jesus mne napadl při čtení knihy od Priscilly Presley s názvem Elvis and Me. Pro ni byl Elvis zosobněný Ježíš, ta skladba je právě o bytí Ježíšem pro někoho jiného, někoho komu dáváš péči a naději. Elvis byl její muž a mentor, a bylo to přesně tak, jak se to často stává v milostných vztazích, jak něčí srdce je jako Bůh, v jistém smyslu. My lidé hrajeme tyhle „božské“ role pro jiné, ale nikdo není dokonalý, takže to není příliš vyvážený pohled, že?“ vyjasňuje svou myšlenku Gore.  Singl Personal Jesus se krátce po vydání dostal na 13. pozici v britské singlové hitparádě. V americkém singlovém žebříčku Billboard Chart se velmi pozvolna vyšplhal na 28. místo, Gahan: "Personal Jesus se dostal do US Top 30 až šest měsíců po vydání. A to se ho předtím než jej začala hrát velká americká rádia, prodalo půl miliónu kopií.“  Skladba se velmi rychle stala hitem amerických alternativních rádií a v amerických klubech. Elektro-boogie, s výraznými bicími a jednoduchým chytlavým kytarovým rifem doslova posunulo Depeche Mode do nové dimenze. Následně vydaný pětiskladbový 12“ vinyl se dokonce stal, díky velkému úspěchu kapely u alternativně zaměřeného amerického publika, nejprodávanějším 12“ singlem v historii mamutí společnosti Warner Bros, prodával se více než stejné formáty amerických superhvězd Madonny či Prince. To už Gahan později komentoval veseleji: „Vydali jsme 12“ singl Personal Jesus, dlouho před vydáním alba a ještě před tím, než šel singl do komerčních rádií, tak zaznamenal obrovský úspěch, obzvlášť v Americe. Prodalo se jej nakonec přes milion kopií, což bylo obrovské množství, do té doby něco neslýchaného“ rekapituloval zpěvák v roce 2007.

Tím jak rostla proslulost nového hitu Depeche Mode, dostal se na přetřes znovu význam textu skladby, který si většina lidí, i přes Goreovo vysvětlení o inspiraci a jeho výkladu, jak jako autor svůj text zamýšlel, vyložila po svém. Pro někoho to byla skladba o televizních evangelistech, tolik rozšířené americké formě duchovních, pro jiné rouhání, které by okamžitě mělo být odstraněno z vysílání a pro jiné naopak náboženská skladba.  „Slyšel jsem asi 10 výkladů textu“ pronesl Fletcher. „Náš problém je, že jsme nikdy nebyli zakázáni, jen přesunuti do pozdních večerních hodin. Měli jsme pár problémů s Personal Jesus, ale v Americe to vzali jako poctu náboženství, zdá se, že lze přijít s čímkoliv, pokud to má pěknou popovou melodii.“ smál se Gore v rozhovoru pro NME. „Každý si musí sám rozmyslet, kde bere sílu k životu nebo v co chce věřit. U mne to nemá nic společného s náboženstvím. Nejsem duchovní kněz a ani jím nechci být." osvětlil Gore pro změnu německým novinářům. Popularita kapely ve Spojených státech, tak rostla, že moderátoři rádií, byli bombardováni dotazy, proč nehrají další věci od Depeche Mode. A tak se do Billboard hitparády alternativních rádií vedle Personal Jesus na 3. pozici, vmáčkla i b-strana singlu, skladba Dangerous a to na 13. místě. V kontinentální Evropě si Personal Jesus nejlépe vedl v Itálii, kde v singlové hitparádě dosáhl na čtvrté místo a v Německu byl pátý.

Kapela už se mezitím ocitla v Londýně, i s prozatím uzdraveným Fletcherem. Všichni se plně soustředili na nahrávání a tak před finálním mixem desky, stále ještě neměli ani název alba. V Londýně probíhalo z větší části dokončování písní, a také práce na skladbách, které kapela zamýšlela jako b-strany. Mnoho změnami prošly ještě písně Policy Of Truth a Clean. U druhé jmenované kapela stále nemohla dostat správně delay efekt u basové linky a tak ji dokončila až těsně před mixáží. Přesto práce ve studiu byla stále velmi kreativní. Wilder popisuje, jak dosáhli úvodní melodie u Policy Of Truth: „Je to pár akordů nasamplovaných z kytary, vložených do smyčky a přehraných na syntezátoru. Smyčka tomu dala ten správný vibrační efekt.“ Legendární a kapelou velmi oblíbený monofonní analogový syntezátor Minimoog našel uplatnění i na nové desce, v kombinaci s ARP 2600 je zodpovědný za chytlavé basové linky v Halo a World In My Eyes. Závěrečný mix se blížil ke konci a Depeche Mode nahráli v Londýně ještě instrumentální skladby Memphisto, Sibeling a Kaleid, a také dvě písně s Gahanovým vokálem Sea Of Sin a Happiest Girl, které ale kapela neviděla jako hodící se na album a počítala s nimi jako s b-stranami singlů. Kevorkian v The Church pracoval na různých remixech, kterými Depeche Mode hodlali naplnit singly, ale album už bylo kompletní, stejně jako remixy dalšího singlu. V The Church byl pod vedením zvukového inženýra nahrán Harmonium mix skladby Enjoy The Silence, který byl velmi blízko tomu, jak znělo původní Goreho demo této písně. U singlové a albové verze Enjoy The Silence se ale Millerovi Kevorkianův mix, na kterém pracoval společně s Wilderem, příliš nezdál. A tak se rozhodl namíchat předpokládaný druhý singl sám. Wilder: „Osobně si nemyslím, že by na tom původním mixu Enjoy The Silence bylo něco špatně. Zvuk kytary byl v pohodě a zvuk celé skladby je takový jiskrnější. Daniel byl posedlý vlastním mixem a měl pocit, že skladba potřebuje zesílit a že by to dokázal lépe. Dali jsme mu volnou ruku a po 2-3 pokusech jsme se shodli na tom, že jeho mix je vhodný na 7” verzi. Netlačil na nás, ale myslím, že bychom byli spokojení i s původním mixem. Je legrační, že jeden z našich nejúspěšnějších singlů má jeden z nejplošších, nejmonotónnějších zvukových mixů s bicí smyčkou, která zní jak lepkavý karamelový puding.“ Nakonec mix alba a všech potřebných remixů, kapela ve spolupráci s Kevorkianem, Floodem, Millerem a zvukovými inženýry, zvládla do prosince. 7“ mix Miller připravoval v londýnském Master Rocks Studios spolu s Philem Leggem. Remixy některých skladeb, které se kapela rozhodla použít později, připravil Kevorkian až za pár týdnů ve svém soukromém studiu The Axis v New Yorku. V prosinci, kdy už album bylo téměř hotovo, napadl Gorea konečně název alba: „Během závěrečného mixu hotových písní, mi došlo, že jsme pracovali s texty, které posluchače doslova chytnou a proto Violator (Násilník). A je to takový heavy metalový titul, v té nejextrémnější formě, ale pochybuji, že každý to pochopí jako vtip, podobně jsme už narazili s Music For The Masses“, smál se Gore.

Ve studiu se kapela sešla s Antonem Corbijnem, který jim přednesl nápad na videoklip k druhému singlu, písni Enjoy The Silence: „Měl jsem takovou myšlenku: král, jako symbol někoho, kdo má úplně všechno a hledá něco jednoduchého. Něco co je dostupné nám ostatním, nepotřebuje peníze, prochází různými místy a hledá, kde by se mohl chvíli posadit a mít klid.  Nejsem příliš schopný vysvětlit své myšlenky, nepřipravuji nějaký skript, to není arogance, ale tak to u mne funguje, mám to ve své hlavě. A tak se kapela velmi bránila mému nápadu. Chápal jsem je, měli pocit, že se jim povedla výjimečná skladba, možná nejlepší do té doby a nedovedli si představit, jak to bude fungovat. Musel jsem se s tímto nápadem třikrát vrátit, bylo pro mne obtížné přijít s něčím jiným. Kdykoliv jsem tu skladbu poslouchal, vždy se ke mně ta idea vracela.“ vzpomínal po letech Corbijn. „Když nám přednesl, že se já budu procházet jako král s lehátkem, tak jsem si myslel, že zešílel.“ vzpomíná Gahan. Kapela nakonec na Corbijnův nápad přistoupila. Inspiraci Corbijn načerpal z knížky Malý princ od francouzského spisovatele Antoine de Saint-Exuperyho. Příběh knihy vypráví o pilotovi, který se setkává s princem. Na jeho planetě má princ růži, kterou miluje a snaží se ji chránit, ale ta, zdá se, jeho cit neopětuje. Malý princ opouští svůj domov a prochází různými planetami, kvůli ní, podobně jako Gahan prochází v klipu různými místy Země, která vypadají velmi odlišně, jako různé světy, aby konečně našel to, po čem touží. Princova růže má lidské vlastnosti, dobré i zlé. Díky ní se princ naučí, že to co je důležité, je očím neviditelné. Corbijn, záběry na putujícího Gahana prokládá záběry na kapelu a záběry na symbol univerzální lásky – růži.  Samotné natáčení se pro Gorea, Fletchera a Wildera omezila pouze na pár hodin ve studiu. Pro Gahana bylo mnohem náročnější. Čekalo jej cestování s Corbijnem a videoproducentem Richardem Bellem po Evropě. Video natáčeli v listopadu ve Skotsku (Balmoral Castle), Švýcarsku, Portugalsku, a právě ve švýcarských Alpách došla Gahanovi trpělivost během putování v hlubokém sněhu: „Měli jsme s sebou helikoptéru, která stála na vrcholu hory, Anton hodlal udělat záběr z opravdu velké vzdálenosti. Byla tam hezká scenérie, samý sníh a já jen malá postavička v něm a tak jsem řekl: „Víš co Richarde“, sundal jsem korunu, posadil mu jí na hlavu, podal jsem mu královskou róbu a řekl jsem: „Udělej to sám, kámo!“ Nastoupil jsem do helikoptéry a dal si v hotelu horkou čokoládu.“

Podzim 1989 byl v Evropě obdobím velkým politických změn, Depeche Mode během natáčení alba sledovali u televizních zpráv zboření Berlínské zdi, místa které znali velmi dobře, z dob natáčení alb v letech 1983 – 1986. Začátkem podzimu Depeche Mode udělali krátké promo turné se singlem Personal Jesus po evropských televizních show: 17. 9. v italském Riva Del Garda, v německých show WWF Clubu, Countdown, v Londýně v pořadu Hit Studio International, ve španělské televizi TVE1 v pořadu Pero Esto Que Es a 1. listopadu ve francouzské Sacré Soirée. O měsíc později se vrátili do Německa, přesněji do dortmundské Westfalenhallen, aby v Peter´s Pop Show, festivalu nejpopulárnějších evropských, ale i světových hvězd, předvedli svůj aktuální singl Personal Jesus a také jedno velké překvapení. Depeche Mode se v Peter´s Pop Show objevovali v 80´ letech pravidelně a jejich popularita v Německu byla dlouhodobě na vysoké úrovni. Dortmundská hala naplněna 17.000 mladými hudebními fanoušky, kteří se těšili na aktuální hvězdy hitparád, švédské Roxette, (falešnou) skupinu Milli Vanilli, Janet Jacksonovou či Mikea Oldfielda a mnoho dalších. Po vystoupení R&B zpěvačky Nathalie Cole se ozval úvod Personal Jesus a na pódiu stáli černěodění Gore a Wilder, Fletcher v bílém nátělníku se zobrazeným  krucifixem, ve stejném nátělníku v černém provedení k bílým kalhotám a pod koženou bundou frontman Gahan. Velmi povedený oděv k už tak kontroverzní skladbě. A najednou jako by celá aréna přišla pouze na tuhle jedinou skupinu. V hledišti se objevují transparenty Depeche Mode a radost publika je doslova hmatatelná. Gahan shazuje bundu, Personal Jesus končí a kapela si s úsměvem na rtech užívá radost publika. A do toho zní úvodní tóny klipové verze Enjoy The Silence, skladby kterou do té doby veřejně Depeche Mode nikdy nehráli. Přesto už během úvodních tónů zní rytmický potlesk publika, jakmile se poprvé ozývá refrén „All I Ever Wanted …“ je už jasné nejen skupině samotné, že tohle bude hit, jaký Depeche Mode ještě nikdy neměli. A ví to nejen Depeche Mode a fanoušci v hale, ale díky přenosu druhého německého kanálu ZDF také dva milióny Němců dívající se na show a také mnoho československých fanoušků, kteří na svých televizích program naladili. Kapela téměř celou skladbu doslova září úsměvy. I Alan Wilder se pod slunečními brýlemi usmívá, jako by si myslel: „Vidíte, já to říkal.“ Skladba končí a publikem prochází euforie nadšení.

Po vystoupení v Německu si Depeche Mode berou vánoční dovolenou s vědomím, že je čeká v jejich hudebním životě velmi dobrý rok.

Singl Enjoy The Silence se objevuje na pultech 5. února 1990. Nejprve jako 7“ vinyl s b-stranou Memphisto, náladovou instrumentální skladbou. O jejím názvu Gore řekl: „Memphisto je jméno imaginárního filmu o Elvisovi a Ďáblovi, ten film jsem si stvořil v mé mysli. Elvis je z Memphisu a Mephisto je ďábel.“ Na dvou 12“ vinylech se objevují remixy Enjoy The Silence - Ricki Tik Tik Mix od Daniela Millera a Phil Legg, Bass Line, Hands And Feet Mix, Ecstatic Dub – od Francois Kevorkiana, již zmíněná Harmonium verze a Memphisto a také další instrumentální kompozice nazvaná Sibeling, u které se Gore nechal inspirovat finským klasickým skladatelem, autorem sedmi symfonií a stvořitelem vlastního stylu Jeana Sibeliem. Dále byl vydán speciální 12“ vinyl s více než patnáctiminutovým remixem Enjoy The Silence nazvaným The Quad: Final Mix na kterém se podíleli Tim Simenon, Holger Hiller, Gareth Jones s Mimi Izumi Kobayashi a Adrian Sherwood s Davidem Harrowem, jako zvukový inženýr pracoval na tomto mixu Paul Kendall (mj. pozdější spolupracovník Alana Wildera na projektu Recoil). Do britské hitparády vstoupil singl na 17. místě, o týden později již byl v žebříčku na šesté pozici v žebříčku a pozici si udržel po tři týdny. Singl Enjoy The Silence vrátil Depeche Mode po téměř šesti letech do Top 10 singlové hitparády ve Velké Británii. Předtím to byla v srpnu 1984 skladba  Master And Servant (9). V Německu se singl dostal na druhé místo a téměř ve všech evropských hitparádách se umístil mezi nejlepšími deseti. Ve Spojených státech Depeche Mode dosáhli na osmé pozici v Billboard Singles Chart, bylo to poprvé kdy Depeche Mode dosáhli v USA svým singlem na Top 10 (a budoucnost ukáže, že i naposledy).

Depeche Mode se krátce po vydání singlu vydali na další krátké promo turné po Evropě, aby prezentovali své nové nahrávky novinářům, poskytovali interview a odehráli své nové singly pro TV show. Druhé promo turné začalo 20. února v holandském Amsterdamu v TV pořadu "Countdown", a i když popularita kapely v Holandsku byla (a stále je), vedle Velké Británii, nejnižší v Evropě, byla atmosféra a odezva publika velmi dobrá a vystoupení rozhodně pomohlo k tomu, že se singl dostal v holandské hitparádě na 5. místo (pro srovnání předchozí singl Personal Jesus zůstal „viset“ na 62. místě). Po vystoupení se podle vzpomínek asistenta kapely Daryla Bamonteho vydala skupina na večeři do indonéské restaurace, když dostali zprávu, že Nitzer Ebb jsou ve městě a že hodlají s Depeche Mode vyrazit do nočního Amsterdamu. „Když jsme dorazili za nimi do hotelu, byli už docela v náladě a pěkně hluční, Fletch, Dave i Alan šli spát, zatímco Martin a já jsme se rozhodli jít do jednoho klubu s Dougem a Bonem, ale překvapivě bylo zavřeno.  A tak jako správní vyslanci své země, jsme se vydali do proslulé místní "Seedy Side", ale nic tam zvláštního nebylo, Martinovi po chvíli došla trpělivost a vrátil se do hotelu, to Doug se okamžitě vydal na krátkou procházku - přes střechu policejního auta!.“

Takhle to vypadá, že Depeche Mode si své užívání nočního života odbyli během natáčení desky v Miláně, ale již druhý den podle Bamonteho slov znovu „řádili“ v opravdu dobrém místním 'New Age' klubu. Poté se vydali na festival v italském San Remo, kde už vystupovali v loňském roce. Depeche Mode odehráli opět Enjoy The Silence. „Po show jsme si všichni vyšli s některými z ostatních zúčastněných kapel, včetně Curiosity Killed The Cat, The Alarm a The Mission. Byla tam opravdu dobrá atmosféra mezi všemi kapelami a pár lidí šlo dokonce jamovat na podium. Většina skladeb byla standardní 'bluesová' čísla, která byla celkem nudná, ale The Mission zachránili večer, když předvedli brilantní předělávky Garyho Glittera, které ale uťala manažerka klubu, když nechala vyhodit ze scény Wayne Husseyho (The Mission), za nevhodné chování na pódiu!“ vzpomíná dále Bamonte a přidává i zážitek z následujícího dne: „Skupina se věnovala novinářům a začal pro mne dobře - Alanovi došlo spodní prádlo a tak jsem byl vyslán, abych nějaké nakoupil! Zbytek dne jsme strávili na pláži, zatímco skupina poskytovala rozhovory, večer jsme trávili znovu v klubu, DJ hrál Pump Mix Personal Jesus a večer skončil tím, že lidi tančili na stolech.“ Po zážitcích v San Remo, zamířili do Paříže. Kde v televizní show nazvané 'Surprise Surprise' opět předvedli Enjoy The Silence. Poslední zastávkou byla španělská metropole Madrid. Bamonte: „Dave a Alan jeli udělat interview do místní rozhlasové stanice. Když se poté vrátili k autu, tak byli pronásledováni asi 500 fanoušky! Řidič se otočil směrem do města a myslel, že najde únikovou zkratku - jenže jediná cesta byla zablokována kamiónem. Vůz s Davem a Alanem byl obsypán fanoušky, kteří doslova šíleli, Dave později řekl, že to bylo celkem děsivé. Ingo, bodyguard, vystoupil z auta a začal křičet na fanoušky, dokud se nerozutekli. Večer Depeche Mode vystoupili v televizní show nazvané 'Rick' O 'Pop', a zahráli Enjoy The Silence a Personal Jesus. Publikum se zdálo být tvořeno pouze fanoušky Depeche Mode, zpívali a naprosto bláznili.“ Těch 500 divokých španělských fanoušků dobývajících se do auta s Gahanem a Wilderem, se nakonec ukázalo jako pouze malá předzvěst toho co následovalo ve Spojených státech.  Gahan ještě před cestou do USA, vysvětloval britským novinářům, proč právě Depeche Mode přežili deset let existence až k albu Violator: „Nikdy jsme se nevezli na módní vlně nebo se pokoušeli jít s trendy. Jdeme do naší druhé dekády a stále jsme svěží. Nikdy jsme nechtěli být velcí za pět minut. Ano, změnili jsme se, ale všechny ty změny byly přirozené. Nikdo nás netlačil nějakým směrem. Vždy jsme dělali to, co jsme chtěli a jak jsme chtěli.“ řekl Gahan pro Melody Maker a Sky Magazine doplnil: „Jsme ukryti v našem malém světě, přes všechny ty úspěchy jsme stále anonymní lidé. To se nám líbí. Jsme Pink Floyd osmdesátých a devadesátých let. Mnoho lidí nezná naše tváře, ale když slyší Depeche Mode, řeknou, ó ano.“ Nutno připomenout, že to pronesl v období, kdy si členové Depeche Mode velmi bedlivě střežili své soukromí. „Cítíme to jako nový začátek.” pokračoval Gahan pro Melody Maker. „Chtěli jsme, aby Violator bylo velmi přímé album. Velmi minimalistické, tak minimalistické, jak jen Depeche Mode mohou být. Možná to bude znít namyšleně, ale tohle je velmi zralá deska. Velmi kompaktní a velmi povznášející. Víte, vždy jsme byli unikátní v tom, co jsme dělali. Nedávno, když jsme byli ve studiu a Martin poslouchal mnoho našich starých alb, tak se náhle otočil a řekl: ‘Jsme zatraceně zvláštní!’ A to je pravda. Jsme pořádně divní. Ale není to naším úmyslem. Když skládáme a nahráváme, nepřemýšlíme o sobě jako o podivínech. Je to prostě způsob, jak my pracujeme. Pro nás je to normální.“

s využitím knihy Universe: Depeche Mode