Mladý svět - Oslava narozenin Dave Gahana v Československu 1990

Na posledním listu časopisu Mladý Svět, se objevil v roce 1990 článek Romana Lipčíka, popisující oslavu narozenin Davea Gahana v Praze. Lipčík sice v textu zaměnil Alana a Vinceho (za což se v následujícím vydání fanouškům kapely omluvil), ale článek velmi dobře zachycuje atmosféru té doby.

Dave Gahan se ten den probudil dost pozdě. A to ještě spíš příšernou škytavkou, než že by se mu nechtělo vstávat. Ověřil si datum: bylo skutečně 12.5.1990, od jeho osmadvacátých narozenin tedy uběhly už 3 dny, takže kocovina byla už vyloučená.

Zvedl telefon a nechal se spojit postupně se třemi dalšími pokoji tohoto chicagského hotelu, aby se zeptal Martina, Andyho a Vincea, jestli na něj náhodou nemyslí. Nemysleli. Umínil si tedy, že to pustí z hlavy a bude se jen modlit, že ho to do večerního koncertu přejde...

Přešlo. To už totiž bylo pět set československých depešáků podepsáno pod blahopřejným a trochu opožděným dopisem k Daveovým osmadvacetinám, který bude krátce nato odeslán via londýnským centrálním fanklubem oslavenci, vytancováno a radostně vykřičeno a z největší části už i doma, protože jsou zhusta ještě velmi mladí a platí na ně rodinná policejní hodina.

Však toho za ten den měli víc než dost. Sraz u Sportovní haly ČSTV, dnes snad už jen Sportovní haly, v Parku kultury a oddechu Julia Fučíka, dnes už určitě jen na Výstavišti. Před 792 dny, 11.března 1988, byli její brány dokořán a proudily do ní titíž lidé, znásobení však desítkami stejně malebně postrojených mladíků a dívek, zatímco zadem vešli Dave, Vince, Martin a Andy, aby pak pro nadšením pak sípající publikum dvě hodiny hráli svou Hudbu pro masy. Už tehdy existovaly nesmělé a osamocené pokusy sdružit příznivce této skupiny do fanklubů, první vlaštovky vzlétly už na sklonku roku 1987 v Přerově a Banské Bystrici, vydávali dokonce i svůj Zpravodaj, ale nebylo to ono, třebaže po pražském koncertu zaznamenali organizátoři rekordní zájem o členství. Poznali však zároveň ke svému rozčarování, že někteří ze zájemců vidí přízeň ke kapele jen v tom, že si navlečou černé oblečení.

I já si v první chvíli , než se to na černém podkladě začalo modrat i jinak barvit, připadal jako před krematoriem. Černé bundy, černé kalhoty, černá trička, košile, kloboučky, boty /až dnes jsem se mohl přestat divit, proč jsem, není to tak dávno, nemohl sehnat italské boty s chromovaným kováním, ač nelevné: tady je měl každý druhý/. Bližší pohled i poslech však vyváděl z omylu: pohřební vážnost v tvářích veškerá žádná, na mnoha z nich naopak vymalovaná písmena D a M i miniaturní rudé růžičky. Z kazeťáků vyhrávala hudba - Enjoy The Silence, Vyhutnávej ticho, z alba Violator, poslední desky Depeche Mode z letošního března. Na jeho obalu je červená růže na černém podkladu.

Ticho se však vychutnávat nedalo, protože na Výstavišti měly právě svůj den matky. Ještě však kolotočáři se svými hity od lambady po Zelenáče a úplně nejspíš samo Výstaviště vybírající za vstup 7 korun. Sledoval jsem nešťastné výrazy s nimiž kluci i holky klopili sedmikačky, aby se dostali na místo srazu, z něhož se vzápětí startovalo jinam. /Myslím si, že se to dalo mezi Výstavištěm a Depeche Mode Friends - tak se jmenuje spolek, který to celé spunktoval - dohodnout předem, aby to tolik nebolelo.

Taky jsem sledoval - už u kolotočů, ale pak hlavně při krátké cestě městem - poznámky lidí. Zpitomělí senzacechtivými žvásty Expresu a jiných málo seriózních zpravodajů, nechají za sebe myslet novinové titulky a jsou schopni považovat každého, kdo se exteriérem liší od jejich pojetí normálnosti, kdo je vystříhaný, chodí v černém a v uchu má třeba naušnici ve tvaru křížku, za krvelačného skinheada, podobně jako od dávného olympického žertíku jsou přesvědčeni o tom, že rosomák je pták. Ani jedno není pravda, a to první dvojnásobně.

Nakopak: „Doufám, že nepřilítnou skini, ti jsou schopni všeho!" - „Ti mají teď jiné starosti." - to byl dialog dvou účastníků setkání, který jsem tajně odposlechl. A taky jsem vyslechl to, že kvůli cikánům, kteří ještě nedávno mlátili depešáky snad jen z principu a skoro na potkání, to mnozí z nich vzdali a stáhli se ve strachu do soukromí. Ač nejsem příznivcem fanklubáckého stádování, tohle považuji za zbytečně krutý způsob rozčarování. Nechuť, přímo odpor k násilí, mírumilovnost, láska - to je nejen poselství hudby Depeche Mode, jež je tím gruntem, jehož je vizáž a odění jen méně podstatnou nadstavbou, to je i princip, jímž se tahle skupina řídí. Některý jistě může třeba pro neznalost jazyka tresť onoho poselství unikat, avšak vztahy ve skupině, která se rozhodla využít práva spolčovacího i shromažďovacího, je přirozeně přimějí tyto principy respektovat.

Přesvědčili o tom víc než názorně při pomalém, ale vzorném přesunu do Kulturního domu Dopravních podniků, před nímž dlouho stáli a jen po malých skupinkách se disciplinovaně odlupovali a vstupovali do sálu, aby tam tu masu stačili organizátoři vybavit přihláškami a materiály. /V zájmu objektivity: byl tam i jeden, co si předtím přihnul o něco víc, než snesl, byl jeden z více než pěti set - měl na sobě džíny. Na chodníku porazil jakýsi poutač kulturáku a byl okamžitě odveden svými kamarády, poutač postaven na místo. „To víš, chodíme v černým, jsme vystříhaní, tak se musíme chovat slušně," komentoval to pak jeden z představenstva spolku/. Cestu sem jsem trávil s Margitou, která na sraz přijela se třemi kamarádkami až z Rožnova pod Radhoštěm, zaslechl jsem tu však i jihomoravštinu, o východo- či jihočeštině ani nemluvě.

Uvnitř se pak už jen tancovalo a veselilo, prostě se slavily narozeniny. Tanečky byly místy, zejména na počátku zábavy, poněkud pohlavně pomatené, ale nikomu se to nezdálo vadit, hráli jen Depeche Mode a každá jejich písnička byla kroužky kluků i holek vítaná, jako by ji tu hráli DM živě. Většina se tu znala, protože se takhle sešli už podruhé - ustavující setkání měli v březnu, na druhé výročí pražského koncertu. Těší se na okamžik, kde ke kontaktům na východoněmecké depechekluby New Life a Black People a na klub v Maďarsku přibude i kontakt na londýnský, ten nejdůležitější. Domnívají se, že 250 000 našich fanoušků, což je prý jen střízlivý odhad, bude vítanou posilou. V létě rozhodí sítě přes La Manche....

... A teď trocha sci-fi: Koncem května 1990 dostal Dave Gahan blahopřejný dopis s více než pěti sty podpisy fandů z Československa. Ke gratulaci byl připojen i odznak: DMF, stálo na něm, Depeche Mode Friends. Připnul si ho na košili a nechal se s ním vyfotografovat na plakátek, který se pak rozletěl po celém světě. Splnil tak přání, obsažené v dopise, a hlavně tím oplatil malou radost jednou táááákhle velkou!!!!