Depeche Mode Czechia
Fanklub Depeche Mode pro Českou a Slovenskou republiku

Soukromá zóna


Hlavní navigace



Depeche Mode Czechia

ROCK & POP 1997: Lid versus Depeche Mode

Ilustrativní: ROCK & POP 1997: Lid versus Depeche Mode

Tak se to, svatý Depeši, lidem skoro povedlo – těm i těm. Zarytým odpůrcům, co tvé chráněnce ze zvyku nesnášejí, i šíleným fanouškům, kteří je nevědomky svou oddaností dusí jako katova oprátka.

Jen díky tvé pomoci se nestali obětí svého vlastního kultu. Tak dlouho se temnými dezinformačními kanálky šířily neověřené zprávy o jejich rozpadu, až se po skončení posledního světového turné ocitli v té nejhlubší krizi. Sám nejlíp víš, že cesta ven byla hořká, komplikovaná a plná obětí. Alan Wilder se nenávratně zatoulal a David Gahan zvítězil nad smrtí jen o kousíček – ale Depeche Mode, ti naši slavní a nedotknutelní Depeche Mode přežili. Ještě jednou díky. Amen

PAST

Devotional Tour byla monstrózní a nekonečná - táhla se čtrnáct měsíců a čítala 156 koncertů. Album Songs Of Faith And Devotion (1993) se totiž nečekaně stalo nejúspěšnějším albem jejich diskografie a bylo potřeba této skutečnosti využít až do dna. Ale Depeche Mode, zjevně zaslepeni faktem, že konečně je jejich sláva přímo úměrná počtu prodaných nosičů, přecenili svou odolnost. Každodenní mejdánky (zvlášť když jim jednu dobu předskakovali pařiči z Primal Scream), únava a ponorková nemoc, to všechno dokázalo ochromit i jejich dlouholetá přátelství. Zpěvák David Gahan (1962) se prý dokázal hádat o vlastní šatnu i během samotného koncertu, ale to měla být vůči budoucím událostem jen drobnůstka. Stejně jako veselé horůrky Alana Wildera (1959) - operace žlučníku a málem se zřítivší letoun, jehož byl on a Martin Gore (1961) pasažérem.

Andyho Fletchera (1961), skromného praktika kapely postihl nervový kolaps a musel přerušit turné - nahradil ho úzký spolupracovník kapely Daryl Bamonte (bratr Perryho z The Cure) a s trochou ironie se dá říct že to díky Fletchově pověstnému (ne)hraní nebylo tak katastrofální. Andymu jóga a relaxace snadno pomohly, ale s Davidovou závislostí na heroinu a Alanovu, cituji „hloubkou nespokojenosti s osobními vztahy a pracovními postupy" to bylo těžší. Hrůzostrašné turné ochromilo kapelu až do poloviny roku´95. Alan Wilder se následně rozhodli vzdát členství a pravděpodobně se věnovat svému projektu Recoil, s nímž vydal dvě alba. Odmítá se k tomu podrobněji vyjadřovat a i kapela se vyhýbá všem vysvětlením, nicméně už kdysi prohlásil, že si nedokáže představit, že by byl členem kapely ještě v roce 2000. Dohady o tom, zda Songs Of Faith And Devotion zůstanou symbolickým rekviem britské legendy, začaly mít smysl. A to navíc přestalo být jisté, kterého rána se David Gahan ještě dožije.

GAHANOVA HEROINOVÁ KARIÉRA

Těsně před vypuknutím Devotional Tour Gahan prohlásil: „Kdysi jsem bral drogy, díky nimž jsem se dlouho nemohl zorientovat, a ztratil všechny iluze. Ale jsem rád, že teď už jsem z toho venku a můžu intenzivně pracovat. Překypuju energií a předtím jsem vůbec nevěděl, co s ní - snad bych byl schopen i vraždit. Jediné, co dnes Depeche Mode chtějí, je zprostředkovat čestnost, soudržnost a pozitivní myšlení." No, nechci se vysmívat, ale budoucnost byla stoprocentně opačná. Dave už pár let žil v Los Angeles a i když se tvrdilo, že to vztahy v kapele spíš utužuje, americký svět ho brzy dostal. Ovšem ani za časů basildnoského dospívání nebyl jen nějakým neškodným punkerem, co se občas opil a strávil noc na záchytce. Od dvanácti let kradl mamince barbituráty proti epilepsii, v sedmnácti ochutnal prvně heroin. Když se Depeche Mode rozjeli, dlouhá léta mu stačil ´pouze´ alkohol a k heroinu se vrátil až v hlavním městě amerického zábavního průmyslu. Rozvedl se s celoživotní partnerkou, zbrkle (a jen na pár let) se znovu oženil, zdrsnil a zrockovatěl svoji image. „Byl jsem bohatej narkoman, a to je ta nejhorší kombinace." říká dnes. Několikrát se snažil jít na léčení, ale nikdy mu to nevydrželo dlouho - v sanatoriu mu začali přezdívat Kočka, protože prý musí mít taky alespoň devět životů. V jeho heroinové kariéře dominovaly dvě stěžejní události - pokus o sebevraždu a klinická smrt. V dubnu ´95 si podřezal žíly, protože měl neovladatelnou potřebu jasně demonstrovat svůj smutek a bezmocnost, a právě proto se tak naštěstí stalo v domě plném lidí. Ovšem na sebezničení pomýšlel už dlouho předtím: „Když jsem se dozvěděl, že si Kurt ustřelil hlavu, byl jsem hrozně naštvanej. Cítil jsem, že mi ukradl vlastní myšlenku." A kdy Gahan zemřel? Přesně 28.5.96, kdy se předávkoval speedballem (koktejl heroinu a kokainu) a jeho srdce se na dvě minuty zcela zastavilo. Zachránili ho tou známou nekompromisní metodou, kterou aplikoval i Vincent Vega v Pulp Fiction, když oživoval manželku velkého šéfa. Tato zkušenost byla nejsilnější motivací v celé rozkouskované odvykací kůře, a tak od léta ´96 o sobě hrdě prohlašuje, že je čistý. Svému synu Jackovi se už může „podívat zpříma do očí" a když je s ostatními DM, cítí se trochu mimo, protože „pořád chlastaj" a on už nemůže.

 

ZACHYCENÍ RŮSTU

Dějiny Depeche Mode protíná nejen hodně náhod a štěstí (bez toho nemůžete být nikdy slavní), ale i moře absurdních a vzájemně si protiřečících jevů. A právě po nich budou pátrat následující řádky. Samotný historickým vyprávěním se v naší republice zabývala většina již vyšlých článků, ale máte-li přec jenom zájem si fakta oživit, doporučuji ten od Josefa Vlčka v Rock & Popu z února ´91.

Depeche Mode vznikli v roce 1980 v tak nudném a prázdném městě Basildon, že na tvrzení „DM jsou jeho jedinou zajímavostí" není nic nadneseného. Mozkem kapely byl tehdy Vince Clarke, který však po to, co kapela s debutovým albem uspěla, znechuceně odešel. Nesedělo mu, že se z nich stali noví plyšáčci čtenářek Smash Hits a Brava.Ale zatímco jeho spoluhráči se poté čím dál víc vzdalovali průhlednému synthipopíku první desky, Vince ho celý život v Erasure jen nepatrně vylepšuje. Speak And Spell (1981) nebyla revoluční, v té době už vycházelo mnoho prokomponovanějších syntezátorových nahrávek, ale obsahovala svěží, I když trochu přihlouplé písničky, které (na rozdíl třeba od Kraftwerku) nepopíraly lidský faktor. Z následující A Broken Frame (1982) vyzařovala nejistota, protože to byla prvotní autorská zkouška Martina Gorea a on ještě úplně nevěděl, na jakou cestu se chce dát. Na Construction Time Again (1983) už díky přítomnosti Alana Wildera dokázali DM vytvořit typ písní se silnými melodiemi, hlubším obsahem I rozmanitějším zvukem, a plně ho rozvedli se Some Great Reward (1984), prvním legendárním albem kapely Depeche Mode se konečně našli. Svoji image přioděli o temnějších odstínů, lehce přitvrdili a nebáli se ani neškodných inspirací z industrialu. „Nejsme ovlivněni lidmi typu Blixi Bargelda. Zvuk kladiva a kovadliny používal už Richard Wagner," hájí se Martin nařčením z přílišné inspirace berlínskou scénou a je fakt, že většina negativních recenzí na Some Great Reward vznikala hlavně z toho důvodu, že si britský tisk odmítl připustit jejich kvalitativní vzlet a nedokázal si je přeškatulkovat. Ostatně přiznejme si, že kdyby třeba Rapmasters přišli s vážně dobrým dílem, kdo by se to nebál přiznat? Ale hity People Are People, Somebody, Blasphemous Rumours pasovaly DM na nadnárodní kapelu, a tak mohli zapšklé Brity směle ignorovat.

STRATEGIE

„Nádhera elektroniky je v tom, že můžete dělat muziku v ložnici a nemusíte honit čtyři lidi, aby společně cvičili," přiznává Andy a dokazuje, že se k syntezátorům přiklonili hlavě z praktických důvodů. A tak je to u Depeche Mode skoro se vsím. Proč se právě oni stali symbolem elektronické scény? Proč právě oni vytvořili módní styl, když se tak oblékali jen proto, že se dobře cítili? Jak se mohli stát pro tolik fanoušků nadlidmi, když jsou ve skutečnosti docela obyčejní? To nelze jasně zodpovědět, spíš jen nejistě vytušit.

Depeche Mode jsou od prvního singlu pevně zakotveni u Mute Rocords, odolali tučným nabídkám od žravé konkurence a udrželi si morálku. A morálku, tu má i Daniel Miller a jeho vydavatelství, a tak kapela nebyla nikdy nucena do ničeho, co by jí mohlo poškodit. Jedni ji proto berou jako neomylné proroky, druží jako zasmušilé nudné patrony a už nikoho nenapadne hledat v její tvorbě přirozenost a občas i humor. „Jsem pesimista a domnívám se, že život je nudný. Chci reprezentovat nudu života," říkal sarkasticky Gore, unavený skutečností, že ať udělají cokoli, vždycky to někdo pochopí jinak. A tak začal provokovat, ale nepřestal se přitom tvářit pokorně. Když se pak chvilku rád extrémně maloval a oblékal do ženských šatů, všichni v tom viděli jasnou homosexualitu a každý člen Depeche Mode potřeboval alespoň jedno vlastní dítě k tomu, aby vyvrátili, že jsou gay kapela.

Na Some Great Reward také Martin obnažil dva hlavní inspirační zdroje svých textů - sex a víru. A ačkoliv dnes propíraný pokus Larryho Flinta skloubit pornografii s křesťanstvím byl krajně šílený, Martin v těchto protikladech objevil velmi pevné propojení (od pradávna nejhybnější síly lidstva, jež byly jen uměle stavěny do konfrontace) a nepřímý filozofický podklad image DM. Když se nad tím zamyslíme, najednou všechno začalo fungovat. A pochopil to i věhlasný Holanďan Anton Corbijn, který s nimi spolupracuje od roku ´86 a co se práce na veřejné podobě DM týče, stal se skoro dalším členem kapely. Jeho (nejčastěji) černobílé fotografie, videoklipy i obaly desek nebo výtvarná pojetí koncertních scén propojuje s hudbou i výrazem kapely stejný specifický duch, v němž se spirituální síla, sexuální napětí i jakoby nezúčastněná zasmušilost hudebníků. Nebýt Corbijna, nikdy by asi nedosáhli takového věhlasu.

HUDBA PRO MAS(N)Y?

Ano, kapela věděla, že takhle je to ono - ale co dál? Depeche Mode se ocitli v polovině osmdesátých let v první vážné krizi. Na to, aby zopakovali předchozí hudební model, měli příliš vlastní hrdosti a touhy neustrnout. Martin se na čas odstěhoval do Berlína a právě díky vlivu této ponuře chladné metropole zní Black Celebration (1986) tak mysteriózně. Depeche Mode nikdy nebyli taneční kapela, a to i přesto, že stylově měli vždy nejblíže k popu. Vezměme si třebas Stripped, nejlepší a zároveň nejznámější kousek z Černé oslavy. Hit se silnou melodií, chytlavými klávesovými rejstříky, přitom hratelný i na tom nejpodbízivějším rádiu, ale zároveň zvukově sytá skladba plná uchvacující atmosféry bez sebemenšího sklouznutí ke komerci. A to je jen část důkazu, že Depeche Mode jsou snad jedinou elektronickou skupinou osmdesátých letech, jejích veškerá tvorba od roku ´84 výš dnes nepůsobí zastarale, nepatřičně nebo směšně. Sorry, ale to neplatí ani pro New Order.

Album Music For Masses (1987) bylo předělem - už jen ironicky zamýšlený titul naznačuje, že popularita chlapců ještě neskončila na mrtvém bodě. Něco z chmurných balad ala Black Celebration (eroticky ufuněná I Want You Now, instrumentálka Pimpf), a na druhé straně nástiny noblesního popu budoucího LP Violator (Never Let Me Down Again, Strangelove), ovšem dohromady nezní deska příliš celistvě. Přesto byla podpořena světovým turné, během jehož americké části vzniklo živé dvojalbum 101 a stejnojmenný filmový dokument.

Chápete tu nestoudnost? Elektronická kapela a live nahrávka? Vždyť ti tři tam stojí za klávesami a své party hrají živě jen z rozmaru, protože stejně musí hrát alespoň polovina muziky muziky z DAT kazety. A že živě zpívají? No a? To ještě pořád není rock´n´roll a Depeche Mode navíc prohlašují, že turné berou jen jako úlitbu fanouškům. Jenže přes to všechno je 101 vážně ohromující. Gahan to celé sám utáhne, bere na sebe tu masu studiové techniky, působí jako Elvis uvězněný ve výpočetním středisku a lidé se mohou ukřičet. Když závěrečná Evrything Counts (pocházející z Construction Time Again) doznívá jen v husitském chorálu sedmdesáti tisíc návštěvníků stadiónu v americké Pasadeně, tušíte, že tu Depeche Mode nejsou a nebyli nadarmo. V rámci tohoto turné proběhl i jejich první pražský koncert v březnu ´88 a znamenal pro mnohé vrcholný důkaz perestrojky. „Musíme rovněž poděkovat příslušníkům SNB hl. města Prahy a Středočeského kraje, že nedošlo k dalším výtržnostem," psalo se tehdy v Svobodném slově a Pionýr uvedl, „že by zájemci o koncert naplnili ještě šest dalších Sportovních hal."

Filmový dokument potom podlamují plytké exhibice skupiny fanoušků (dostali se na základě soutěže v newyorském rádiu), které bohužel tvoří celou druhou dějovou linii snímku. A kapela? Režisér D.A. Pennebaker (proslavil se filmem Don´t Look Back o Bobu Dylanovi) dobře vystihl dvě věci. Tou první je bezcílné trávení času mezi koncerty (Dave pořád hraje na automatech, Martin bloumá sem a tam se španělkou na krku) a druhou je naprosto magický okamžik, kdy v sále už zní temná Pimpf, chlapci odkládají poslední sklenky a během cesty na pódium se pomalu stávají živoucím božstvem. Záběr, kdy bývalý pojišťovák, co stále vypadá jako pojišťovák, totiž Andy Fletcher, podá ruku dívce pod pódiem a ona omdlí v extázi, je naprosto absurdní. Stejně jako veškeré dění a celková hysterie kolem Depeche Mode.

 

 

 

MY JSME DEPEŠÁCI, JEDNA RODINA!

„Po našem koncertě jsme byli v Praze ještě jednou - kvůli fotografování. Fotografova idea byla, že Martin nastoupí do tramvaje a pojede na další zastávku, zatímco zvenku se bude fotit. Martin nasedl, tramvaj se rozjela, a tu se zpoza rohu vynořila skupinka několika desítek punkerů. Bylo s nimi i pár našich fanoušků. ´Jestli vás uvidí, jste mrtví,´varovali nás a pobízeli k útěku. Dali jsme se na úprk, ale opačným směrem, než kterým odjel Martin. Dva z fanoušků se dokonce rozplakali, protože se báli, že Martin je možná právě na cestě do nemocnice, ne-li už mrtvý. Naštěstí další zastávka byla u školy, kde právě skončilo vyučování. Našli jsme Martina obklopeného dětmi, které ho poznaly, a tak byl v naprostém bezpečí," vyprávěl Mladému světu Andy Fletcher, když k nám v roce 1991 přijel na slavnostní otevření české pobočky Mute Records. Přímo ukázkový příběh, který nádherně dokumentuje celou situaci DM kultu u nás a v jisté míře i ve světe. Fanouškovské jednotky Depeche Mode byly na přelomu osmdesátých let tak silné, že v naší republice vytvořily vlastní subkulturu. Metalisti, pankáči, skini, depešáci - to byly početné a vzájemně velmi nesnášenlivé proudy, což si samozřejmě všichni pamatujeme - ale všimněte si, že žádní vyhranění ironmaideňáci nebo sexpistoláci neexistovali. I když je fakt, že se kruhy depešáků velice rozšířily díky Oceánům a příbuzným, a právě v jejich kruzích vznikala jádra stoupenců EBM a pozdější i house music. Snad každý, komu je dneska méně než třicet a víc než patnáct, si tím musel projít. Buď depeš nebo veteš, žádná střední cesta. I Tereza Pergnerová dnes vzpomíná, že základům angličtiny se naučila právě při překládání textů Depeche Mode.

Ortodoxní ctitelé našich elektrohrdinů se stalí obětí jednoho velkého klišé, které v konečném důsledku samotné skupině jen ubližuje Černá uniformita, desítky kopií Dave Gahana. Hra na jednu velkou rodinu, takřka kýčovité zacházení s romantikou a slovy jako srdce a duše, nadužívání pofidérních symbolů typu červené růže (tj. obal Violatoru) a slavných názvů písniček. „Kdo cítí samotu duše a věří, že Martin je anděl, kdo našel smysl života v černém světě, ať honem píše. Můj svět je jedna velká Black Celebration. Zn: Kdo se podobá Martinovým myšlenkám, Martinově duši?" - toť jeden z mnoha podobě naladěných inzerátů, které jsem našel ve fanzinu Halo, občasníku českého fanklubu Depeche Mode Friends, který je zpracováván ještě docela s nadhledem a přebírá informace z mezinárodního fanzinu Bong. V současné době už prý jejich činnost není tak aktivní, ale to je zcela logický stav. V posledních letech už naštěstí dost opadl ten masový depešácký fanatismus, momentální DM příznivci jsou pestřeji zaměření a většinou vyrážejí bez kožených bund a tupírovaných účesů. I když reakce, které provázely nepříliš nadšenou (i když nikoli prudce negativní) recenzi Jany Kománkové na druhý pražský koncert v roce ´93, ukázaly, že i v devadesátých letech je radno se o DM radši moc neotírat. Jeden z těch obzvlášť zlých dopisů skončil skvělým post scriptem. „Za tenhle dopis se omlouvám všem depešákům, přece jenom nejsme žádný zvířata, ale todle bylo nutný." Hm.

VÍTEJTE VE VYŠŠÍCH KRUZÍCH

Devadesátá léta jsou přelomová ve všech směrech a ve vývoji Depeche Mode to platí zrovna tak. Kapely, které něco znamenaly, se potřebovaly trochu dramatičtěji pohnout, protože kdyby to nedokázaly, těžko by mohly zůstat alespoň poblíž tahounů showbizového pelotonu. U Depeche Mode to díky neustálému vývoji nebyl problém a z prodejního hlediska se konečně potvrdil jejich statut superhvězd.

Ovšem skladba, která po hudební stránce předznamenala dění v další dekádě, vyšla už na konci roku ´89. Jmenovala se Personal Jesus a šlo o určitý převrat, i když nezaměnitelnému rukopisu stále klasickou depešákovštinu. I text (inspirovaný knihou Elvis And Me od Priscilly Presley) o soukromém Ježíšovi rozohnil pár církevních demagogů, ale to není pro Martinovy verše nic nového (stejný skandálek vyvolala například Blasphemous Rumours, inspirovaná sebevraždou Martinovy sestry). Úchvatný byl Corbijnův videoklip, kde chlapce oblékl do kovbojského a zavedl do jakéhosi zapadlého hanbince. A nejzvláštnější byla na Personalu Jesus dominance kytary - tedy alespoň podle tehdejších překvapených reakcí. Martin hrál a komponovali na kytaru už dávno, ale teprve teď se dostala do první linie a navíc v písni, která má blíž k boogie než k synthipopu. „Violator - to je takový hezký metalový titul," nedá si pokoj Martin, protože obsah je opravdu o něčem úplně jiném. Když řekneme o Violatoru (1990), že je to vyspělé album, nemělo by to znít nepatřičně. Skupina se poprvé svěřila rovnocennému producentovi a slavný Flood dokázal, že není jen panáčkem na ozdobu, a dovedl je k jejich vrcholnému dílu. Violator, to je silný, důkladně prokompovaný pop v tom nejlepším slova smyslu. World In My Exes, Policy Of Truth a Enjoy The Silence (cena Brit Awards za nejlepší singl roku ´90) jsou možná tím nejchytřejším, co kdy Martin Gore napsal. Depeche Mode se pozvedali nad svůj kult a dostali se do pozice, které mohou dosáhnout jen ti nejschopnější. Stali se definitivně přijatelní pro široké masy (dva miliony prodaných kusů), aniž by se však znechutili fajnšmekrům.

 

A ačkoliv DM pro každém albu chvíli tápali co dál, po dokonalém Violatoru už v jejich zajetých kolejích opravdu nebylo kam jet. Stylový odklon musel být drastičtější, a proto má Song Of Faith And Devotion (1993) o tolik blíž k rocku. Ostatně, Gahana velice uhranula nekompromisní grunge scéna, neboť pochopil, že rozhodně není na druhé straně fronty než Vedder nebo Cobain, a tak sám zdrsnil svůj vzhled a začal tvrdit, že chce vypadat jako Ježíš Kristus. Proč ne, k titulu nového alba to sedělo a k hudbě samotné taktéž. Ne že by I Feel You, Rush nebo Mercy In You příliš načichly americkou garážovou špínou, ale přes svou klasickou britskou noblesu šlo o nejtvrdší kousky kariéry DM. Za největší skvost a progresi však skupina považuje Condemnation. Martin se odvážil proniknout úplně blizoučko k milovanému gospelu a rhythm and blues (lásku ke starší muzice vyjádřil i na svém sólovém Counterfeit e.p. z roku ´89, kde najdete samé předělávky včetně amerického Motherless Child). A Dave byl zase nadšen z možnosti nového výrazu a Condemnation striktně prohlásil za nejpůsobivější depešákovštinu všech dob. „Obvinění jsou jen lži, jen mě odsuďte, já neprojevím žádnou lítost a budu trpět s pýchou," zpívá se v ní hrdě, ale světový trh je tehdy najednou nijak nesoudil. Deska současně stanula na prvním místě britského i amerického žebříčku (následovala ji až beatlovská Antologie 1) a něco ze své rockové duchovnosti přenesla do čtyř a půl milionů domácností. O pár měsíců později vyšla i její živá verze, kde je zachováno stejné pořadí skladeb a která působí ještě mnohem intenzivněji.

ULTRA MODE

´Kdyby tehdy David opravdu umřel, necítil bych se provinile, že jsem toho pro něj dost neudělal. On tehdy přesně věděl, jaký je jeho problém. Ale jestliže je teď v depresi, může si se mnou promluvit a já mu můžu pomoct. Když byl nemocný, lidi se ptali, proč si nenajdeme jinýho zpěváka. Ale bez jeho hlasu a Martinových písniček by Depeche Mode přestali existovat," přiznává šestatřicátník Fltecher v době, kdy už měli natočený materiál, který dokazoval, že sílu těchto dvou elementů nevysaje ani odchod zvukového navigátora Alana Wildera nebo osobní katastrofy.

Na novém albumu Ultra se začalo pracovat v říjnu ´95. Celý rok se totiž dávali dohromady po turné (tedy až na Gahana, který se systematicky rozkládal), jen Martin natočil na desku předělávku Leonarda Cohena svou úpravu Coming Back To You a Andy si po dlouholetých plánech konečně otevřel restauraci. Když odešel Alan, potřebovali někoho, kdo jim pomůže se bez něho obejít. S Timem Simenonem se znali už dlouho. Kromě svého autorského projektu Bomb The Bass produkoval třeba album Raw Like Sushi od Neneh Cherry a pro Depeche Mode už dělal nějaké remixy. Samotné nahrávání probíhalo v několika studiových fázích, během nichž Martin ještě komponoval zbylé písně. Natáčet začali v Londýně, potom se přesunuli do Los Angeles, pak následovaly slavné Electric Lady Studios v New Yorku a skončilo se v ještě slavnějším londýnském Abbey Road. Tento perfekcionistický přístup už kapela uplatnila na dvou předchozích albech a zatím se jí to vždycky vyplatilo - neopakovala se. Simenon přizval k nahrávání i zajímavé muzikantské osobnosti jako bubeníka Can Jakiho Liebzieta, bývalého basistu Living Colour Douga Wimbishe a B.J.Colea, mistra steelkytary.

„Tím nám ohromně pomohl. Nasměroval původní demosnímky nových skladeb víc do tanečna, ale ne v tom diskotékovém slova smyslu. Tam není jediná skladba, která by měla přes sto bpm. názvuky hip-hopu, houpavé smyčky," chválí si Martin. A pan producent na oplátku zase podotýká: „Martin je zázračný skladatel a chci, aby před ním lidé smekli. Písničky, písničky, písničky - o tom to všechno je." A vždycky bylo. Dvě zařazené instrumentálky sice nejsou rozhodně hloupé, Jazz Thieves je dokonce stylizována jako podklad k nějaké napínavé gangsterce, ale otázkou zůstává jejich smysl. Zkrátka to bude asi tak, že devět písní na albumu nestačilo, a tak si museli takto dopomoci. Dm o Ultra tvrdí, že je to jejich nejráznější a nejméně kompromisní nahrávka, ale to vlastně platí jen o temné a znepokojující Barrel Of A Gun (kapelou úmyslně vybraná jako pilotní singl), kde se Gahan úspěšně pokusil o novou vokální polohu. Dvě nejněžnější písničky si jako tradičně odzpíval Martin a zatímco Home je velkolepou smyčcovou baladou (nic ve zlém, mě to jako kýč rozhodně nepřipadá), The Bottom Line je druhou největší perlou. Sám autor jí trochu nadneseně označuje za pseudocountry, což zní dost nepředstavitelně, ale ona je to opravdu divná a těžko popsatelná záležitost. Až na ukázkový hit It´s No Good (s vesele ironickým a přepestře barevným klipem - absolutní protipól k nervně zpracované Barrel Of A Gun) a trochu ráznější Useless se zbytek alba nese v duchu balad z Violatoru, což znamená, že opravdu nejsou zrovna revoluční, ale jsou silní, inteligentně vymyšlené a zvukově průzračné. Stačí to? To závisí na úhlu pohledu. Budeme-li zaslepeně na Depeche Mode pohlížet jako na nejlepší kapelu na světě, propadli, protože hranice elektronické hudby zůstaly neposunuty. Ale uvědomíme-li si, co všechno už mají za sebou, musíme si alba Ultra naplno vážit. Nejen proto, že nemuselo vůbec vzniknout... „Ultra nemá svůj koncept, své jednotné téma, ale je fakt, že hned několik písní pojednává o osudu. Náboženství už tu není tolik jako dřív, ale stále je v tom hodně duchovna," analyzuje Martin své texty. Lidé se ptají, jestli se především v Barrel Of A Gun nějak odrazily Gahanovy těžkosti, ale Martin říká, že spíš podvědomě. Nedokáže psát z cizího úhlu pohledu, a osudy jednotlivých členů prý vytvářejí společnou atmosféru, která pak má největší vliv na samotnou tvorbu. Ale přesto prý bral Ganan nové písničky jako svůj nejúčinnější lék, který mu dal možnost se ze všeho svého utrpení vyzpívat. „To, že Martin psal, bylo to nejlepší, co pro mě mohl udělat."

Prakticky od začátku roku se DM věnují propagaci novinky a přečtete-li si na internetu seznam desítek rozhovorů jen pro americká rádia, začnete se obávat, aby brzy na heroinu neskončili všichni. Je zvláštní, že se právě nyní tolik věnují médiím. Dokonce se prvně od roku 1987 objevil v Top The Tops a ač z playbacku, na klávesy hrál Simenon a na bicí dokonce sám Corbijn. Myšlenky na turné chtěli původně na čas uzamknout, ale podle posledních zpráv to vypadá zcela jinak. Turné bude, ale až v příštím roce, a podpoří plánované dvojalbum výběru hitů!

NALEZENÍ PRAVDY

Píše se rok ´97 a my máme jen tři roky do nového milénia. Už je to sedmnáct let, co Depeche Mode začínali s přístrojem Moog Prodigy a vůbec netušili, co je čeká. Dnes se podle něj jmenuje nejpopulárnější dance kapela současnosti a Depeche Mode jsou nesmazatelnou legendou nejen ve vývoji elektronické hudby. Oni pozvedli image tohoto stylu a také byli jedni z prvních, kdo nastartovali celý fenomén remixů. Už své první singly se nebáli svěřit jiným lidem a dali jim možnost si s nimi pohrát podle vlastního vkusu. V době, kdy Josh Wink remixuje Aerosmith, je to samozřejmě normálka, ale Depeche Mode patří mezi ty, kteří za to můžou. Milujte je pro to, nebo je nenáviďte, ale rozhodně jim neupírejte historickou úlohu. „Prostě jsme těmi roky tak prokopýtali. Depeche Mode jsme brali jako hru, a to je důvod našeho přežití," říká trochu skromně Dave Gahan - ale přece po něm nemůžeme chtít, aby přiznal pravdu...

...aby přiznal, že Depeche Mode jsou Herkulové moderního popu, kterým bylo shůry dáno, aby se stali hrdiny a přežili náš nátlak...

 

 

 

Rock & Pop, 1997. Honza Dědek

 

 

 

 

21. červen 2014 o 13:05 • Dangerous • Články

Diskuze

Uživatel: smidak101

smidak101      1   22. červen 2014 o 16:39

Udělal jsi mi radost.Tento víkend se nese v duchu ULTRA.Alba, který miluju, možná víc než moji prvničku MFTM.Prosím píseň dne Insight.


Uživatel: Ringo

Ringo      2   22. červen 2014 o 17:31

Hádka o šatnu během koncertu, komická představa, na začátku Mercy in you by to mohli stihnout:-)


Uživatel: Horys

Horys      3   22. červen 2014 o 23:15

To se smrtí Martinovy sestry jsem vůbec netušil, tímhle Blasphemous Rumours pro mě získává ještě mrazivější nádech.


Uživatel: fanda

fanda      4   23. červen 2014 o 16:03

jeeeeeeeeeeeeeeee, ani jsem nedoufal, že tento článek z rock a popu ještě někdy uvidím. Mnohokrát jsem se ho pokoušel dohledat. Pamatuji si, že při jeho vydání a čtení naprosto skvostných, dech beroucích a naprosto úchvatných úvodních slov toho článku jsem cítil něco naprosto nadpozemsky krásnýho co přišlo po období zpráv o konci koncertování a možná i kariéry depeche mode.
Super a moooc díky za tento článek.


Uživatel: blackhound

blackhound      5   24. červen 2014 o 8:04

Super článek. Tenhle R&P mám ve sbírce smile


Komentáře mohou přidávat jenom registrovaní a přihlášeni uživatelé.