Depeche Mode Czechia
Fanklub Depeche Mode pro Českou a Slovenskou republiku

Soukromá zóna


Hlavní navigace



Depeche Mode Czechia

SONGS OF FAITH AND DEVOTION - Svatý grál či nádoba plná hněvu? (1993)

Ilustrativní: SONGS OF FAITH AND DEVOTION - Svatý grál či nádoba plná hněvu? (1993)

Roku 1992 napsal Martin Gore písně, které Depeche Mode možná zajistily nesmrtelnost, možná znamenaly jejich konec, písně, které byly o rok později vydány na albu, které připravilo velký šok pro všechny fanoušky této skupiny.

Elektronickou čistotu černých oslav skupina nahradila rockovou nahrávkou. Album se začalo prodávat od půlnoci 22.3. 1993 i v Praze a pamatuji jak sem čekal v prodejně desek dokud nezazní i úvod druhé skladby, abych zjistil zda aspoň něco zůstalo zachováno z elektronické krásy. Když sem si Písně víry a oddanosti poprvé poslechl celé, byl sem zklamán: "Tak na tohle sem čekal tři roky?"

Šéf  Mute Daniel Miller o Songs.. říká:

Songs of faith and devotion bylo následníkem alba Violator, náhravky, které se prodalo 7, 000 000 kopií a posunula Depeche Mode na úplně odlišnou úroveň. Oni byli úspěšní od začátku, ale „Violator" přinesl mimořádný úspěch. Martin měl už napsáno několik silných písní, ale skupina stále hledala nový zvuk, oni opravdu cítili, že se musí od Violatoru posunout. Není tajemstvím, že Dave byl v té době už těžce závislí na drogách a stranil se ostatních. On se zosobnil s představou zpustlé rock star a jeho osobnost začínala podléhat klamu. Dave je jedním z nejzábavnějších lidí co znám, ale on v té době úplně ztratil svůj smysl pro humor a svou schopnost smát se sám sobě. Dave se přestěhoval s novou manželkou do L.A. a uzavřel se naprosto do sebe. Na americké rockové scéně probíhalo zrovna vrcholné období grunge a on žil přesně uprostřed toho všeho. Zbytek skupiny samozřejmě byl úplně jinde. Hudebně byl mezi nimi Atlantský zlom, a i hudebně byl Dave naprosto oddělen od ostatních. Skupina chtěla na albu pracovat v odlišné zemi než u předchozích počinů, kdy natáčeli v Německu, Itálii, Francii a v Dánsku, proto jsme jako místo pro první nahrávací session vybrali Madrid. Bohužel tam nikde v té době nebylo odpovídající studio, proto jsme si pronajali velký dům a zbudovali studio uvnitř něj. Ten dům ve čtvrti s bránou a vlastní policejní složkou - předpokládám, že právě teď tam žijí Beckhamovi. Album bylo produkováno Floodem, který s nimi pracoval už na albu Violator. Já jsem je všechny nechal prvních 14 dní samotné. Když sem přijel do Madridu, abych se podíval jak pokročili, zjistil sem, že ty dva týdny nedělali vůbec nic. Dave byl zamčen ve svém pokoji, maloval, obklopen svíčkami a dalšíma jeho věcičkami, Martin a Fletch si četli The Sun, zvukový inženýr spal s nohama nataženýma na mixážním stole, Flood ležel na podlaze skládající nějaké příslušenství, Alan byl úplně jiné místnosti, kde si pro sebe hrál na bicí.

To vypadalo hodně špatně a to byl začátek nahrávání - to měla být ta nejvíc vzrušující fáze. Od začátku nemohli najít ten správný zvuk, na rozdíl od natáčení alba „Violator", kde si jím byli jistí od demosnímků. Moje zodpovědnost byla jim pomoci se tím prodrat. Zkoušel ukazovat věci pozitivně. Musím dát velkou zásluhu Floodovi jako producentovi, protože houževnatě a tvrdě pracoval s nimi. Madridská část nešla vůbec dobře, ale jakmile se přesunuli do Hamburgu, věci se začali lepšit a album se začalo skládat dohromady. Martin a Alan měli myšlenku navázat na elektronické blues, které začali s Personal Jesus na albu Violator a byl to i způsob, jak mohl Dave otevřít svou rockovou stránku.
Condemnation je stále jeden z jeho nejlepších vokálních výkonů. Mixování bylo rovněž velmi obtížné, obvyklá session byla velmi zpožděna. Skupina byla vyčerpána a navíc postavena před možnost, že pojede na turné okamžitě po dokončení nahrávání, bez jakékoliv přestávky.

Album mixoval Mark „Spike" Stent, starý kamarád, v současnosti jeden z nejlepších světových mixerů vůbec, pracoval s Oasis, U2 a Madonnou. Nicméně, stejně byl konečný mix alba výsledkem boje mezi členy kapely. Je to skvělé album, ale myslím, že některé písně nikdy plně nedosáhly svého potenciálu. „Songs Of Faith And Devotion" dopadlo dobře, ačkoliv jsem si vždy myslel, že šance udělat obstojného následníka komerčně úspěšnému albu „Violator" jsou nepatrné, protože Depeche Mode nikdy nepsali vyloženě popové singly. „Songs Of Faith And Devotion" se prodávalo dobře, vyhrávalo britské hitparády a stalo se nakonec jejich druhým nejprodávanějším albem, přesto nikdy nedosáhlo výšin alba Violator". „Devotional Tour" - které album hned následovalo, bylo největší turné skupiny vůbec a koncerty byli fantastické a to přesto, že vše kolem bylo silně depresivní a utrápené. Každý si v tom období prošel sebe-destruktivní fází a potřebovali na turné psychiatra, Dave to později popisoval jako duševní útočiště. Není náhoda, že Alan nedlouho po skončení turné skupinu opustil.
Práce na „Songs Of Faith And Devotion" byla traumatizující zkušenost pro každého, kdo se jen přiblížil. A já stále to trauma cítím, kdykoliv poslouchám toto album, ale nevím zda to tak cítí i ostatní. Každý zvuk na každé písni byl diskutován - někdy přátelsky, někdy velmi svárlivě - počítám, že je to tak bylo u každé desky Depeche Mode, ale tohle bylo obzvlášť neskutečně obtížné a já si nemyslím, že kdokoliv by si tím chtěl projít ještě jednou.

Daniel Miller

 

A názor hlavních aktérů:

Flood: Bylo neskutečně těžké tu desku natočit. Neskutečně těžké.

Gahan: Nikdo z nás nechtěl udělat Violator 2, zaručeně ne Flood.

Bamonte: Myslím, že to bylo: „OK, zřejmá věc je zopakovat Violator, ale my to tak neuděláme, pohneme se ještě výš."

Fletch: Alan, myslím, měl nápad použít skutečné bicí a tak, to byl druh velmi sebevědomého rozhodnutí.

Flood: myslím, že Martin nejvíc cítil tlak udělat úspěšnější desku než byl „Violator"

Gore: Andy vždy říká, že já lépe pracuji pod tlakem, ale já si nejsem tak jistý, že je to pravda.
Ale je fakt, že ačkoliv sem se cítil pod velkým tlakem, měl sem pocit, že píšu dobré písně.

Flood: Všichni cítili jako příjemný fakt, že bylo mnoho materiálu a že byl skutečně dobrý, „I Feel You" a „Walking In My Shoes" z těch měli všichni pocit, že jsou z nejlepších písní, které Martin kdy napsal. Měli jsme krátké setkání a poslouchali Martinova dema, ale neudělai jsme žádnou před produkci a to byla velká chyba.

Bamonte: Předtím, Marin vždy připravil dema a my jsme poslouchali, vždy vypracovali kterým směrem se písně budou ubírat a které se budou upřednostňovat, ale nemyslím, že na Songs.. dělali programovací setkaní, které vždy dělávali. Neudělali žádnou před produkci a nebyli ve studiu.

Wilder: Mluvili jsme o tom jak budeme nahrávat, a Flood se právě vrátil z nahrávání s U2 na jedné z jejich desek, oni ji točili ve svém vlastním studiu, bydleli v budově, kterou vlastnili a on říkal, že to šlo docela dobře, proto jsme to chtěli zkusit stejným způsobem, rozhlíželi jsme se po vhodném místě kolem, a říkali si budeme žít společně, nahrávat společně a to bude báječné. Ale takhle to nešlo.

Bamonte: Myslím, že jsem si vybrali studio ve Španělsku, že?

Franks: Ano.

Bamonte: Alan a Flood se vydali poohlédnout kolem, ale nemohli najít odpovídající studio a potom lidi z Mute našli vilu na předměstí Madridu, Flood řekl: „Tady je obývací pokoj, to bude řídící místnost"

Franks: ta vila byla v diplomatické čtvrti, že?

 

Bamonte: No, nemyslím, že se tam potom odehrávalo příliš diplomacie
Sešli se vlastně po nejdelší době kdy byli za 11 let do sebe.

Franks: Nemluvili spolu příliš často

Bamonte: Oni nikdy nebyli „přátelé na telefonu" a potom náhle v únoru 92 se sešli ve vile v Madridu a to bylo jediný.

Flood: Den předtím než jsme měli konečně odletět do Madridu začít pracovat, jsme se všichni sešli v baru v Londýně a to bylo po dlouhé době poprvé, kdy se všichni čtyři sešli v jedné místnosti.
A tam bylo mnoho překvapení...

Gahan: Přestěhoval sem se do Los Angeles a v té době sem chodil neustále do Strip (Cat Club 8911 on Strip) na koncerty skupin jako „Jane´s Addiction", to bylo pro mne skutečně vzrušující, nic takového sem neviděl od dob „The Clash", proto jsem zaujal postoj „Musíme udělat rockovou desku" a „musíme se pohnout" a „musíme se naučit hrát na nějaké nástroje"

Bamonte: Jeden z nich, myslím, že to byl Fletch byl docela zhrozen, tím když Dave říkal: „I really dig them" místo „I really like them", „dig" to byl jasně rock ´n´ rollový výraz.

Franks: Velmi americký

Bamonte: Velmi americký, „ Co vlastně myslíš tím „dig" ?

Gahan: Objevil jsem se s dlouhými vlasy, velmi pohublý, tak zpětně to muselo být pravděpodobně dost šokující pohled

Wilder: Jakmile jsme začali pracovat na albu, bylo zřejmé, že si to protrpíme, byli jsme dlouho od sebe a pořád jsme měli jako zátěž úspěch Violatoru. Hrál jsem basy, Martin myslím hrál na kytaru, byl tam bicí automat, někdo hrál na bonga, normálně jsme jamovali, to jsme nikdy předtím nedělali. Možná, jen tak pro zábavu, v jiné místnosti jako přestávku mimo studio, ale tohle, to nikdy. Vždy jsme seděli u počítačů, keyboardů, programovali bicí, myslím, že bylo nevyhnutelné takto pracovat, bylo to sice frustrující, protože výsledky nebyli okamžitě, ale vždy nás usadilo: „ Koukněte, tohle je způsob jakým mnoho skupin nahrává desky".

Fletch: Vzpomínám, že první čtyři týdny byli naprosto nevyužitelné.

Flood: Pamatuji si, jak jsme já a Alan seděli na letišti v Madridu, po první části nahrávání a naše letadlo mělo 4 hodiny zpoždění nebo co, a Alan řekl: „Dáme pivo" a poté „Tady to je dokonale fucxxxx mrhání časem.

Gore: Vibrace, mezi nahráváním „Violator" a „Songs.." byli jako dva rozdílné světy. V Miláně, když jsme natáčeli album „Violator" jsme doopravdy chodili každý večer společně ven, jako gang, víš, párty a práce během dne to byla zábava. Když jsme byli v Madridu byl jsem příliš slepý a naivní. Věděl jsem, že Dave zmizel na pár dní, ale nikdy jsem si pořádně nevšiml jak on pokročil v závislosti na heroinu.

Gahan: My opravdu odpalovali za rozdílné týmy a Flood byl uvězněn uprostřed toho.

Flood: bojoval a bojoval a bojoval a bojoval a bojoval a bojoval a bojoval jsem s tím.

Gahan: žili jsme na tom místě, byl to velký starý dům, prali jsem si tam oblečení, byla tam malá prádelna a pamatuji si jak sem tam přišel a tam byl Flood a já přísahám, že mu tekly slzy, víš, do takové se dostal lítosti, že už nevěděl co dělat, aby věci fungovali dohromady.


Wilder: V náročném období, lze často udělat to nejlepší a věřím, že během období, které bylo nejobtížnějším vůbec od doby co jsem přišel do skupiny, jsme udělai ty nejsilnější písně vůbec, jako „Walking In My Shoes" a „In Your Room" dvě moje nejoblíbenější skladby všech dob.
Dave měl zřejmé potíže, ale protože on nikdy neměl ve studiu zvláštní „ruční" roli, nebyl nezbytný při skládání hudby dohromady.

Gahan: Nějak byla deska dokončena, já musím říct, že můj podíl na ní byl pravděpodobně velmi malý.
Jedinou věc co cítím, že jsem udělal, byl pravděpodobně můj nejlepší vokál vůbec na písni "Condemantion"

Wilder: "Condemantion" píseň, který by za normálních okolností zpíval Martin, Ale Dave měl silné nutkání, že ten song musí zpívat.

Gahan: zpíval jsem tu píseň párkrát a něco ve mně sepnulo a dal sem do ní své srdce a svou duši a Flood byl skutečně unesen.

Gore: Ačkoliv byl na heroinu a nebyl tam skoro vůbec, kdykoliv přišel do studia a nazpíval vokál, tak to bylo něco úžasného.

Wilder: Komunikace mezi mnou a Martinem byla v té době nejhorší jaká kdy byla, opravdu. Nikdy jsme nebyli velcí komunikátoři, ale my se nemohli podívat ani jeden druhému do očí, nebylo nezbytné shodování se na myšlenkách. Ale.... A vše to nevyřčené mezi námi leželo a napětí bylo všude kolem, víš, že někdo není spokojený, ale nikdo to nikomu neříká, tak strkáš problémy pod povrch, ale ty se vracejí mnohem hůře řešitelné. Myslím, že bylo mnoho nevyřčeného...Proto to bylo tak obtížné období. Ale dostali jsme se přes to. A když jsme se přesunuli do Hamburgu, věci se o mnoho zlepšily.

Bamonte: Nevím, co to bylo ale v Madridu byla špatná atmosféra.

Franks: Byla tam špatná karma, na začátku.

Bamonte: Nemyslel jsem přesně toto slovo, ale myslím, že to vystihuje dokonale. To byl neutěšený čas. Ale to druhé období vypadalo jako by se přepnuli, nebo tam bylo více tolerance.

Flood: „Judas" byl poslední song, který jsme mixovali, a to si budu vždy pamatovat, tenhle poslední den mixování., jak Alan a Martin sedí na sedačce a hádají se o tom. A když říkám hádají, myslím hádají. „Violator" a „Songs.." přesně popisují chemii mezi lidmi během jejich nahrávání.

Gahan: Bruce Kirkland mi volal, žil jsem v té době v Earl´s Court v Londýně v bytě, a jak sem říkal byl sem na drogách a to tak, že jsem ani nebyl schopen opustit svůj byt.
Ale tohle volání od Bruce si pamatuji, zvedl jsem telefon a to nebylo to co jsem v té době často dělal a byl to Bruce a řekl: „Tady Bruce. Jste na prvním místě ve Spojených státech! Jste na prvním místě v UK!"...

A jaká byly vaše první reakce po poslechu tohoto slavného alba? Jak vnímáte éru rockových Depeche Mode?


zdroj: SOFAD remaster

28. únor 2014 o 9:34 • Dangerous • Články

Diskuze

Uživatel: Síma XJ 600

Síma XJ 600      1   28. únor 2014 o 11:14

SOFAD…...už jsem to zde párkrát psala, pro mne naprostá srdcovka a rockový vzhled Daveho??? Člověk by měl zkusit téměř vše, vždyť jsme na tom světě jen na návštěvě.....Mám krom DM ráda i jinou hudbu a 99% je tvrdší než DM a celé SOFAD, takže jsem to schvalovala….Postupem času jsem ovšem velmi ráda, že přišlo ULTRA a samozřejmě DELMA. Co bylo mezi tím, bylo dobré a jsem za to vděčná.


Uživatel: dozi

dozi      2   28. únor 2014 o 11:38

SOFAD….Na první poslech zklamání,Gahan s dlouhými vlasy!Bože to je konec starých dobrých DM.Postupem času jsem ale desce přišel na chuť.I když musím říct že Walking in my Shoes a In Yor Room mi nikdy moc nepřirostli k srdci,to mám raději Condemnation.


Uživatel: Ringo

Ringo      3   28. únor 2014 o 11:46

první dojem, špatné, hodně špatné a další dojmy přišly až v roce 1997:-)

Postupem času Walking, Mercy in You, In Your room, Rush a Higher love - jedny z nej songů historie DM a i na ten I feel you jsem si zvyknul a chápu jej jako neoddělitelnou část DM tvorby, na koncertech je navíc super.


Uživatel: Pavel.Z

Pavel.Z      4   28. únor 2014 o 12:00

Kdyz jsem videl na MTv tu vychrtlou máničku jak řve do frndy v plote I feel you byl to šok a zrada všeho čemu jsem do te doby věřil smile


Uživatel: alone

alone      5   28. únor 2014 o 12:24

Pavel.Z: s tou vychrtlou máničkou co řve do frndy v plotě jsi mně fakt odboural!!! grin
Celkem chápu, že pro fanoušky, co DM poslouchali od začátku to musel být parádní šok. A taky znám dost lidí, co na to mají podobný názor…Ale my později narození (musím za to vyčinit rodičům, jak tu někde psal denydog), kteří to vlastně všechno známe tak nějak “zpětně”, to vnímáme zase úplně jinak. Na albu SOFAD je poznat, že vznikalo v těžkém období, kdy si celá kapela procházela krizí, ale myslím, že právě v tom je jeho síla…


Uživatel: blackhound

blackhound      6   28. únor 2014 o 12:27

Mně naopak tenkrát ten klip přišel naprosto geniální. Bylo to něco úplně jinýho, ale pořád to byli DM. Na druhou stranu jsem tak nějak doufal, že Dave do turné to háro shodí...no nedopadlo to grin


Uživatel: Dangerous

Dangerous      7   28. únor 2014 o 12:31

I když musím říct že Walking in my Shoes a In Yor Room mi nikdy moc nepřirostli k srdci,to mám raději Condemnation.

Úžasné a fascinující, jak různorodí fanoušci DM jsou!


Uživatel: dozi

dozi      8   28. únor 2014 o 12:43

Dangerous-Ale to je právě naše velikánské plus ne?


Uživatel: Dangerous

Dangerous      9   28. únor 2014 o 12:47

to dozi: přesně tak!


Uživatel: dozi

dozi      10   28. únor 2014 o 12:52

Walking in my Shoes a In Yor Room respektuju jako velkou klasiku a vždy si je rád poslechnu ale prostě jsou skladby od DM které mám mnohem radši…


Uživatel: Lex Barker

Lex Barker      11   28. únor 2014 o 12:59

Pro mne jsou jednoznačně ze SOFAD nejlepší Rush a Walking…např. In your room taky nemusím a Condamnation jakbysmet. Písně DM jsou jak bonboniéra, nikdy nevíš po jakém bonbónu fanoušek DM šáhne…abych tak jaksi vykradl Forresta.


Uživatel: Ringo

Ringo      12   28. únor 2014 o 13:04

Walking in My Shoes je píseň naprosto zásadní a když jí Dave rozbalí na pódiu, tak mám co dělat, abych udržel všechny ty emoce, co sederou ven, na uzdě:-) Pro mně vždy jeden z vrcholu koncertů. Mimochodem klip je taky super, ale já jsem se na něj v 93. díval díky I feel You rovněž pohrdavě skrz prstya říkal jsem si, jo, halušky, jen si tam cpěte ty bubáky, chlastejte a perte si to do žil dál. Prostě ve 14 fuj, v 17. letech jsem na to koukal už úplně opačně a nacházel v tom naprosté geniality. Na mně to album přišlo prostě ve strašně blbém věku. V době hledání, třídění, zahazování a zpětném objevování:-) A bohužel jsem měl tehdy jen alba, skvelé alba, CTA a SGR, které jsem pak zahodil s tím, že ty dvě pirátské kazety z Polska oželím, stejně na nich nebyl Personal a bohužel mi nikdo tehdy nekoupil alba Music For The Massess, Black Celebration a Violator, z kterého jsem znal jen single Personal Jesus a ten Enjoy the Silence z rádia, aby mně přesvědčil, že DM mají kupu další hudby, kterou jsem už tehdy mohl mít rád a na I Feel You se mám vyprdnout, že to je buď jen krátkodobý úlet a nebo něco, co pochopím až za dva tři roky:-) Jo, pak v 17ti první brigáda a všechny prachy padly za alba od DM, včetně toho SOFAD:-)


Uživatel: dozi

dozi      13   28. únor 2014 o 13:13

Ringo-Naprosto chápu,jasně že mám všechna alba včetně SOFAD i Exciteru.Určitý alba prostě dozrávaji postupně a těch prachů rozhodně nelituju!DM jsou jediná kapela u který si kupuju vše origoš cd.Nějakou dobu jsem kupoval origoš i Pet Shop Boys ale u nich jsem to už vzdal…


Uživatel: Petulka

Petulka      14   28. únor 2014 o 13:16

Tak ja jsem U SOFAD v podstate zacinala, samozrejme jsem pred tim znala par proflaknutejch songu z radia, ale tohle bylo moje prvni album, ktery mi dala kamaradka na stredni skole nahrany na kazete BASF grin
Walking in my shoes jsem dlouho nemela rada, ten klip mi pripadal fakt hruzostrasnej a az po nekolika koncertech, kde jsem ji slysela live, ji fakt zeru…


Uživatel: Ringo

Ringo      15   28. únor 2014 o 13:53

dozi: no, já kupuji všechno origoš od každé skupiny, co poslouchám, ale DM je prostě jasná jednička ze všech a mají vždy přednost před vším ostatním:-)


Uživatel: Beladona

Beladona      16   28. únor 2014 o 14:08

Narozdíl od většiny lidí mě Sofad nijak nešokovalo. Depeche Mode nikdy nebyli uhlazení novoromantici jako třeba Duran Duran a pro mě byli duší rockeři vždycky. Po uhlazeném a popovém Violatoru jsem naopak byla ráda, že jsou to spíš zas ti drsnější muži z dob MFTM. Deska má v sobě všechno, co je pro mě typické a přitom jde dál a je cítit vývoj. Souhlasím s Alanem, WIMS a In your room aspirují na nejlepší DM songy všech dob.


Uživatel: blackhound

blackhound      17   28. únor 2014 o 14:21

Beladona: Mě dost šokoval Daveův nový look, ale se SOFAD jsem po hudební stránce také neměl problém. Bylo to zkrátka zase něco nového.


Uživatel: Mercy

Mercy      18   28. únor 2014 o 14:30

Strašně jsem nesnášela I feel You, když to hráli v rádiu nabo na MTV a dneska jí naživo miluju. Pro mě to tohle album muselo uzrát a dneska jsem ráda že existuje


Uživatel: Ringo

Ringo      19   28. únor 2014 o 14:32

Tak určitě z nich nikdo nechce mít Duran Duran, ale předpokládám že ani potetované feťáky páté cenové:-) On po hudební stránce ten SOFAD je špičkové album, je to v podstatě přirozený vývoj od Violatoru. Ono to bude spíše o té atmosféře. Do Violatoru mi přišla kapela že je v pohodě, byla tam týmovost a soudržnost. Na SOFAD podlehli všichni nějaké schíze. ž jen ty úvahy že to tam alan chce převzít, na druhou stranu asi až přehnaná iniciativa alana, který je všechny znejisťoval, ale zároveň to vyšperkoval po hudební stránce k dokonalosti…no je to celé takové problematické.


Uživatel: Anna K

Anna K      20   28. únor 2014 o 14:36

In Your Room, jak album verzi tak originál považuju za nejlepší DM song vůbec. Pro mě je SOFAD taková odbočka z DM klasiky, ale to nemění nic na kvalitě alba. Mám zkušenosti, že tohle album je oblíbený u lidí, kteří DM normálně neposlouchaj. In Your Room, Mercy In You, Walking In My Shoes, Condemnation, Rush, Higher Love, I Feel You nebo i třeba Get Right With Me, to všechno jsou klenoty DM a hudby vůbec.


Uživatel: Beladona

Beladona      21   28. únor 2014 o 14:40

Ringo & blackhound: taky nejsem zrovna na potetované feťáky a musím se přiznat, že Dave se mi líbí víc oblečený grin
Ale nikdy nebyl víc sexy než v I feel you. Není to jen look, ale to zvíře se v něm tenkrát probudilo grin


Uživatel: blackhound

blackhound      22   28. únor 2014 o 14:42

Tak určitě z nich nikdo nechce mít Duran Duran, ale předpokládám že ani potetované feťáky páté cenové

Dave to holt dotáhl k “dokonalosti”. S drogama blbnul od mládí a nejspíš to nabíralo grády už od MFTM. Akorát to na něm nebylo znát. Dvouletý pobyt v LA devadesátých let ho zkrátka poznamenal…


Uživatel: d.stripped

d.stripped      23   28. únor 2014 o 14:50

Malá vzpomínka na SOFAD:
odbíjí půlnoc,ve Spálené ulici v Praze je ale podezřele živo, neboť hned, jak odbijí hodiny svou poslední dávku toho dne, začíná se s prodejem alba Songs of faith and devotion. Prodejna je plná bláznů v černém, z obrazovek řve Dave své I feeeeeeel you, lidi se tlačí jeden přes druhého a já si poprvé v životě kupuji v reálném čase vydání desku Depeche Mode.


Uživatel: Mercy

Mercy      24   28. únor 2014 o 14:59

d.stripped: další super zážitek, to napětí a hodiny se vlečou ...


Uživatel: blackhound

blackhound      25   28. únor 2014 o 15:01

Já slyšel poprvé SOFAD (teda jen ukázky) ze sluchátka telefonní budky. No byly to legrační časy grin


Uživatel: Ringo

Ringo      26   28. únor 2014 o 16:18

blackhound: nevím od kdy přesně šel Dave do tvrdých drog, z jeho výpovědí vyplývá, že kradl matce nějaké barbituráty a spíše byl takový experimentátor ale DM měli pověst kapely čistých, tedy bez drog. Heroin údajně vyzkoušel poprvé na WVT v roce 1990. Na 101 byl podle mně teda ještě bez drog, možná si někde šlehnul s alanem v nějakém klubu nějaké to LSD, ale asi se vůbec nedalo hovořit o závisloti a pravidelném užívání. Sám Dave myslím říkal, že si uvědomil, že je závislý v jednom momentě. Kdysi to začal píchat. A to bylo myslím až někdy v tom roce 92. Takže těžko říct, kde je doopravdy pavda. Někteří, co popisují Davovy excesy říkají, že Dave testnul herák už někdy v roce 1979, ale jestli je tohle pavda, těžko říct.


Uživatel: Dangerous

Dangerous      27   28. únor 2014 o 16:24

Ke tvrdým drogám se vrátil skutečně až během WVT, po tom co se dal dohromady s TC.
Takt o vypovídají tehdejší členové, včetně Davea..


Uživatel: zenstation

zenstation      28   28. únor 2014 o 20:56

SOFAD je podle mě zásadním milníkem v životě DM, tam něco skončilo a pomalu se začalo rodit něco úplně jiného. Zásadní a zcela jediněčné, protože pak už nikdy nic takového nebylo a taky už nebude. SOFAD je pro mě snad jediné album, na kterém se mi líbí více studiové verze než ty koncertní ( nebo max. jsou na stejné  hraně ). IFY šok, ale nikdy to nebyla moje topovka ( a live už vůbec ne ),WIMS pro mě jedna z nej studiovek, COND. tu můžu, zajímavý jak jsou odlišné live verze v podání našich pěvců,MIN takovej střed celého alba,JIDÁŠ a OC mi zezačátku trochu překáželi, ale po těch letech je to klasika,IYR navždy skvělá, navíc jsou k ní vždy skvělý projekce,GRWM (Dang promine) mám ji rád od samého začátku, prostě mi sedla,RUSH další dobrůtka a verze Exotic tour je parádní,HL to nejlepší nakonec


Uživatel: smidak101

smidak101      29   28. únor 2014 o 22:40

Co si budeme povídat SOFAD je přesně ten bod, jak píše zenstation, kdy se rozhodovalo jestli dál jo a nebo ne.Konec konců odchod Alana je toho důkazem.Neobhajuju Alana, ale dával DM víc a víc, což je znatelný od CTA po zvukové stránce nevjímaje BC, MFTM, Violator-velká změna a pak přišel SOFAD.Možná velice vyhraněnej styl, ale fungoval.S Martem se možná nedokázali v té době dohodnout co a jak.Otázkou je jakou úlohu v tom hrál Andy, kamarád Martina, kterej podle všeho s Alanem nevycházel, a jakou úlohu v tom hrála věc seberealizace.Možná se cítil Alan pořád jako žoldák, kterej se snaží něco dokázat a čeká na pochvalu a uznání od ostatních členů a nabyl pocitu, že tudy už cesta nevede.Dohraju turné a seru na to.Mám pocit, že projektu Recoil věřil víc, než se stalo pravdou.SOFAD je dnes u mě takovej ten drn kdy při výstupu o něj zakopneš a teď záleží jestli tě to zlomí a nebo přeskočíš a půjdeš dál.Triu se to nastávajícím albem povedlo a nepřeskočili, ale přelítli.Co se odehrávalo dál ohledně alba Exciter nevím.Ale vzestup, z mé strany byl.Nějak mě napadá.ULTRA silný, Exciter slabší, PTA silný, SOTU slabší a Delta nemusím komentovat.


Uživatel: chmelko

chmelko      30   1. březen 2014 o 22:53

SOFAD je pre mnaz Xdovodov zlomové album, práve som dospieval,(nezávisle na DM objavil nirvanu (novodobeho morrisona)..jediný song ktorý sa vymyká je len I feel you, všetky ostatné su čistokrvný DM, hoci nemusíte suhlasit.
stále si u každého albumu pamatám, ktorý song ma na prvý posluch najviac zaujal a paradoxne to boli 2 pecky na konci albumu (rush a higher love) a bol som stratený. každý riešil daveov look, ja som riešil, kam až DM možu svojou genialitou zajst


Uživatel: Ringo

Ringo      31   1. březen 2014 o 22:59

chmelko: Mně I Feel you znechutil hlavně klipem a vše ostatní pak šlo stranou. Podle mně je totiž I Feel You ve skutečnosti normálním DM songem, v podstatě šlo o to použít tu slavnou basovku, jako byla v Personal Jesus. Jestli je na SOFAD píseň, která mi nepříjde Depeche, tak je to Get Right With Me. Ona není hnusná, jen to je pro tvorbu DM totální úlet, jako kdyby se rozhodli udělat černošský song. Stejně je zvláštní, že někdo dospíval a SOFAD přijal, já jsem se dospívání blížil a nepobral jsem to:-) No možná jsem opožděný, v podstatě jsem pořád ještě dítě a pořád čekám, kdy se to zlomí a budu dospělý:-)


Uživatel: chmelko

chmelko      32   1. březen 2014 o 23:10

stále ma fascinovali ludia, ktorí videli (chápali) veci, vždy o chvílu skor ako ostatní (v mojom prípade moj vlastný brat a vlastne aj Alan), ten sa mi zdal stále o krok pred ostatnými (s čím asi nepočítal je nelegálný download a hospodárská kríza) :-D
me sa naopak I feel you klip poriadne páčil, pamatám si na vášnive debaty s veriacou kámoškou, ako sa ohradzovala pri použití tej šály (sorry, neviem aký to má názov) s insigniami DM děvkou :-D me sa naopak ta provokácia nenormálne páčila a vlastne som sa s nou stotožnil


Uživatel: Ringo

Ringo      33   1. březen 2014 o 23:26

chmelko: no, provokace. Mně nevadila provokace v klipu Master And Servant. V I feel YOu jsem postrádal trochu takový ten humor, nadhled a náznaky. Prostě mi to přišlo strašně jednoduché, až příliš přimočaré a Dave tam byl navíc jasný:-) Když přišel klip Barrel of a Gun, to bych měl pak tím pádem tuplem považovat za provokaci, ale ne, tam jsem cítl spíše jkoby hlubokou zpověď a výpověď. I FY klip ve mně prostě vyvolal spíše odpor, říkal jsem si, jak primitivní. ale samozřejmě je to všechno otázka pohledu, názoru a taky věku. Dneska mi ten klip až tak nevadí, i když jej rozhodně neřadím k těm nejlepším. Spíše průměr.


Uživatel: smidak101

smidak101      34   2. březen 2014 o 8:49

Za sebe.V tomhle směru nikdy nedospěju.Depeche Mode je moje srdcovka.


Uživatel: Marek Raška

Marek Raška      35   2. březen 2014 o 9:05

Pro mne zcela zásadní a nejlepší album od DM. Když si to tady člověk přečte, tak si znovu a znovu uvědomí, v jak špatném období se skupina nacházela a jak velký problém bylo vůbec tohle album dokončit. Vzpomínám si jak jsme s bratránkem jeli autobusem do města pro zamluvenou kazetu SOFAD a neskutečně se těšili až si ji doma pustíme. A jak velké rozčarování jsem viděl ve tváři svého bratrance, protože on patřil mezi ty, pro které bylo tohle album tlustou čárou oddělující to nádherné před a to potom. 
Ad I Feel You: když jsem viděl poprvé tento klip, tak jsem nevěřil vlastním očím a uším. S DM se stala rocková kapela, a já jsem patřil mezi málo těch, kterým to nevadlo, ba naopak:-)
Absolutně nejlepší song z téhle desky je pro mně Walking. Ten můžu poslouchat pořád dokola a nikdy mě to neomrzí.
Tahle deska je tak moc odlišná od těch ostatních a přitom se stala pro mnoho DM fans, jak píše Dangerous, Svatým grálem:-)


Uživatel: alto01

alto01      36   2. březen 2014 o 15:46

Do dnes období SOFAD nemusím, videoklip k I feel you to byl úplny šok, jak trefně napsal Pavel Z. Na albu se mi libíla jen Walking in my shoes a Higher love, jinak nic. Myslel jsem, že to je konec DM a sám jsem strácel zájem o DM až do doby Ultra a následného Singl tour.


Uživatel: Madlen

Madlen      37   12. březen 2014 o 9:41

No, musím se přiznat, že v období SOFAD mi bylo 11 let a o nějakých DM jsem ještě neměla ani páru! Pro mně je dnes SOFAD asi nej. Nejspíš proto, že jsem orientovaná víc na rock.. Ale je mi jasný, že pro ty, kteří s DM vyrůstali nebo tou hudbou prostě žili, to musel být fakt šok..Pro mně je, byť zpětně, vlastně to všechno, co se v té době kolem chlapů, alba a turné dělo, taky šokující. A možná až neuvěřitelná mi přijde skutečnost, že to všechno přesto ustáli a jsou tu s námi a pro nás pořád! :o)


Uživatel: Devotional12

Devotional12      38   7. květen 2014 o 9:40

SOFAD opravdu obdivuji, pro mě je to nejoblíbenější album. Sice jsem se narodila až v roce 2002 :D, ale album mě zajualo až někdy v roce 2011?! Toto album jsem objevila díky taťkovi, který je fanouškem někdy od roku 86 a když jsme si spolu hráli v pokoji a on pustil SOFAD tak jsem z toho byla na větvi. Když přišla na řadu Walking in my Shoes tak jsem myslela, že se zblázním, bylo mi teprve 9 let a o hudbě jsem nevěděla ani žbl, ale už v tomto věku jsem byla dost chytrá smile a poznala jsem pravé idoly. Táta mě naučil rádio ovládat a pak jsem si pouštěla jen WIMS. Postupem času jsem tátovi rozkramařila v obývacím pokoji šuplík s CD a DVD a tam samá Ultra, Exciter a další alba, u jednoho jsem se zarazila, byla to Ultra a Exciter, byla jsem ještě špunt a tak mě to v hlavě přeskočilo a když jsem v bookletu uviděla Davea (tenkrát jsem neznala ani jejich jména) tak jsem myslela, že jsem s touto skupinou skončila. Dave měl ještě v albu Ultra polodlouhé vlasy a já jsem v životě neviděla chlapa s dlouhejma vlasama a tak jsem CD zahodila, vše jsem uklidila a šla trucovat na postel! :D V tomto roce (2014) tyhle alba můžu: Violator, SOFAD, Ultra… Když mi bylo těch 9 let tak jsem ani neviděla jak DM v roce 1993 vypadají a tak jsem nešla, díky bohu, trucovat, protože bych se jako malá urazila a nechtěla bych do teď o DM ani slůvko slyšet (teď už taková nejsem). Teď se mi hrozně líbí Dave na fotkách na internetu a v knížkách v roce 1993, podle mě mu to v tom roce slušelo, já to říkám, protože sice vím co se s DM stalo v tomto roce, ale nazažila jsem to a tak říkám jen svůj názor, pokud jste si tento komentář přečetli do konce tak mě neobviňujte, že jsem Davovi přála brát drogy, jen dávám najevo, že Dave se mi líbil i to album, ale když jsem od táty slyšela, že Dave bere drogy tak jsem z toho taky nebyla dvakrát nadšená. Davovi, takovýmu fešákovi bych tohle nikdy nepřála, toť vše…


Konec, zvonec mega dlouhýmu komentáři :D


Uživatel: nightline

nightline      39   15. květen 2014 o 13:02

V te dobe jsem mel propblemy s chlastem…takze jsem plne ujizdel na SOFAD….A videt prvne I feel you? Parada…Stejne jako dalsi songy. Live presentace naprosto luxusni-skoda, ze jsem zadnej koncert nezazil osobne.


Komentáře mohou přidávat jenom registrovaní a přihlášeni uživatelé.