Písně o lásce, smrti a vykoupení

Recenze Depechemode.cz nového alba Delta Machine (2013)

Píše se únor 2010, po střechu nacpaná düsseldorfská hala duní skandováním padesáti tisíc hrdel: "new album" "new album", tisíce transparentů zdobí nápis "come back". To se Depeche Mode hodlají rozloučit s Tour Of The Universe a zahrát poslední skladbu koncertní šňůry, která byla jednou z nejnáročnějších v jejich kariéře. Dave Gahan během ní překonal zákeřné onemocnění, které mohlo ohrozit nejen celé turné, ale především jeho život. Velmi těžká a šokující zkušenost, pro frontmana, pro členy kapely, i její fanoušky.

Ono být fanouškem Depeche Mode není už tak příliš snadné. Skončí turné, a vy rok čekáte, než se objeví zmínka o tom, že se kapela chystá pokračovat v kariéře a natočit další album. A potom čekáte další dva roky, než je album nahráno, zabaleno, vydáno. Mezitím hltáte každou zmínku o desce a sníte si svá přání, která od alba očekáváte...

Předchozí album Sounds Of The Universe (2009) sklidilo spíše pochvalné kritiky, ale asi nejlépe jej charakterizoval redaktor magazínu Extrawacks! Corey Vezina: "Výsledek je solidní album, s pár písněmi, které si průměrný člověk může zazpívat s nimi. Jako když potkáš dívku ze střední školy na srazu po 20 letech, stále k ní cítíš lásku, ale teď musíš těžce pracovat, aby tam byl chtíč." [1]

A čtyři roky po "Zvucích vesmíru" se Depeche Mode vracejí s novým albem Delta Machine. Depeche Mode, ale evidentně chtěli, aby jejich fanoušci chtíč k nové desce pocítili. Své síly sice znovu spojili s Benem Hillierem, jednou milovaným za Playing The Angel (2005), podruhé nenáviděným za Sounds Of The Universe (2009), ale do svého týmu přibrali také velmi důležitou osobnost, v podobě Chrise Berga. Jeho nábor byl takový deus ex machina pro Delta Machine. V Bergovi, totiž kapela našla velmi talentovaného hudebníka, milovníka syntezátorů. Chris spolupracoval na albech moderních elektronických skandinávských kapel, jako The Knife a Fever Ray. A právě v něm našel Martin Gore spřízněnou duši pro zvukové hrátky ve studiu. Tak výraznou silou Chris Berg byl, že Goreův kolega Gahan jej nazval náhradou za Alana Wildera, kterého kapela už téměř 20 let postrádá. [2]

Být dlouholetým (třeba více jak čtvrtstoletí) fanouškem Depeche Mode má při prvních posleších nové desky velkou výhodu - zkušenost. Když jsem poprvé slyšel, dnes už tak monumentální desky, jako Black Celebration, Music For the Masses, Violator, Songs Of Faith And Devotion, tak jsem vždy byl nejprve trochu v rozpacích, že na té nové chybí něco, co jsem si oblíbil na té předchozí. Každá nová deska Depeche Mode vyvolá velké emoce mezi jejími fanoušky. O kriticích nemluvě. Vzpomínám, jak fanoušci Depeche Mode vždy odmítali cokoliv, co by zavánělo komercí. Stačil už jen název desky. Proto si tak užívali nehitovou desku Black Celebration z roku 1986 a měli problém s „hudbou pro masy“. A mnoho jich mělo i velký problém, když Depeche Mode s deskou Violator (1990) a především s naprosto unikátní skladbou Enjoy The Silence dominovali mainstreamu. O zdánlivém příklonu k rocku v roce 1993 už je zbytečné hovořit, tisíce fanoušků Depeche Mode to prostě a jasně nevydýchali. Být fanoušek Depeche Mode je tedy něco, jako být zvláštní živočišný druh.

Sám poslouchám Depeche Mode a jsem jejich fanouškem již bezmála 27 let, přesto nejsem extrémně nekritický k jejich práci. Co se mi i po mnoha vyposlechnutí nelíbí, tak odmítám, co mi přijde prvoplánovitě hitové (Precious), už druhou šanci nedávám. V roce 1993 mě Depeche Mode zklamali skladbami jako Condemnation či Get Right With Me, v roce 1995, že dopustili odchod Alana Wildera, v roce 2001 albem Exciter, nikdy jsem mu nepřišel na chuť, to album se mi nelíbilo tak, že jsem si odpustil i vystoupení kapely během následného turné, a s obrovským despektem jsem potom sledoval rádoby „sólový“ únik Davea Gahana v roce 2003. V roce 2005 se ale stalo něco, co obnovilo mou důvěru v tvorbu kvalitních nahrávek pod značkou Depeche Mode. Kapela vydala album Playing The Angel, se skladbami jako A Pain That I´m used To, Suffer Well, John The Revelator, Sinner in Me či Nothing´s Impossible, a nebýt nevyrovnané druhé části desky – Macro, Lilian, tak by to byla nahrávka, kterou bych se nebál zařadit vedle klasických alb Violator či Music For The Masses. I tak album Playing The Angel dodnes řadím k tomu nejlepšímu od Depeche Mode vůbec. Ani rok 2009 a album nazvané Sounds Of The Universe nebylo pro mě zklamáním, ale obsahovalo pár hloupých úletů  - Peace, Little Soul a také nepříliš přesvědčivé texty (s výjimkou Ghost a Wrong, za tyto dvě skladby jsem kapele opravdu vděčný). Zvuk Sounds Of The Universe nelze hodnotit, jako nezdařilý, byl záměrem skupiny v souladu s názvem s desky. To album lze dnes s odstupem času považovat, za mnohem zdařilejšího nástupce desky Exciter. Ať tak či onak, od roku 1993 na albech Depeche Mode jsou vždy nějaké skladby, které se mi nelíbí, které přeskakuji. Desky jako Music For The Masses a Black Celebration obsahovaly nakonec velké hity - Behind The Wheel, Strangelove, Never Let Me Down Again, Little 15 či A Question Of Time a Stripped. Ty skladby původně moc v žebříčcích nezářily, postupem času se z nich staly základní pilíře celosvětového úspěchu kapely. Na těch deskách, ale také byly písně, které novináři rádi nazývají "vata", skladby jako Sometimes, Sacred, To Have And To Hold...to jsou přesně ony...přiznávám, že i já, když jsem ty desky slyšel poprvé jsem je za vatu považoval, a dnes je například To Have And To Hold má nejvíce oblíbená skladba z Music For The Masses vůbec. Odhalit krásu skladeb Depeche Mode vyžaduje čas a touhu pochopit je…Síla alb Depeche Mode nikdy nebyla pouze v tom, kolik potenciálních hitových písní obsahovala, ale především v tom, jak silná byla v písních, které by nikdo do singlových hitparád nevyslal…(např. Lie To Me, Black Celebration, Here Is The House, The Things You Said, Pimpf, Clean, Waiting For The Night, Rush, Higher Love, Freestate, Sinner In Me, Ghost atd..)

Proto si myslím, že obvykle jsou to právě fanoušci - jen musí poslouchat bez předsudků - kdo dovede dobře zhodnotit, díky svým zkušenostem, nahrávku své oblíbené skupin, a to v pozitivním či negativním smyslu, znají kontext, který novinářům snadno může unikat, i mají trpělivost a chuť se do těch skladeb ponořit, odhalit jejich vnitřní kouzlo...

Je to vždy vzrušující období, když se blíží vydání nové desky Depeche Mode. Mé první seznámení se zvukem nové desky Delta Machine, jsem zažil v říjnu loňského roku, na tiskové konferenci v pařížském La Gaité Lyrique. Bez jakéhokoliv varování (promotér Marek Lieberger pouze oznámil, že nás čeká film o tom, čemu se kapela poslední půlrok věnovala) vtrhla vší silou, do skvěle nazvučeného sálu, skladba Angel, doprovázející video ze studia, pořízené Timothy Saccentim. Byl to úžasný zážitek. Viděl jsem kousek za mnou sedícího Daniela Millera, jak se spiklenecky usmívá a jako by říkal: „Ty jsem objevil já.“ Celým sálem bouřilo vzrušení. Po skončení projekce a skladby Angel sami novináři, kolem mne, začali mluvit o reminiscenci Songs Of Faith And Devotion, riffů ala I Feel You a o tak mohutných basových linkách, až nadzvedávaly ze sedadel. Cítil jsem, že první krok se zdá velmi dobrý, přímo výborný a byl jsem opravdu moc zvědavý na reakce fanoušků, když sám jsem cítil takové nadšení z nového zvuku kapely. Ale přišla studená sprcha. Potom co jsem otevřel diskuzní fóra, jsem se nestačil divit. Píseň Angel z počítačových a notebookových repráků vyvolala rozporuplné reakce. Měl jsem pocit, že já jsem slyšel v Paříži úplně něco jiného, než fanoušci ze streamu.

Vydání prvního singlu Heaven, v únoru letošního roku, ještě více zvýšilo má očekávání k nové desce, jelikož Heaven mi okamžitě přišlo jako "red herring"- falešná stopa, tak typická pro pilotní singly Depeche Mode, ať už to byly Wrong  či Barrel Of A Gun, či koneckonců Precious, které poutaly pozornost posluchače jiným směrem, než samotné album.

Vydáním singlu Heaven, se zvukem využívajících klasických nástrojů a stavbou skladby, která by se dala nejlépe přirovnat k funerálnímu pochodu, určitě Depeche Mode nechtěli trhat hitparádové pozice, bylo to spíš ukázání své svébytné nezávislosti. Dave Gahan označil tuto píseň, jako důvod, proč stále ještě zpívá. Z mého pohledu, bylo vydání Heaven, podobný krok, jako kdyby kapela vydala v roce 1993 jako úvodní singl píseň Condemnation, ke které sám Gore Heaven přirovnal. [3]

Ostatně samotní Depeche Mode anoncují svou novou nahrávku, jako ohlížející se k dobám Violator, zvláště k electro-blues Personal Jesus a desce Songs Of Faith And Devotion, zároveň jako inspirovanou blues, Krafwerkem a Bowiem…to vše v novém albu Depeche Mode rezonuje s jejich novým zvukem a výsledkem je první nahrávka (po 23 letech) skupiny Depeche Mode, na které nemusím přeskakovat jedinou skladbu...

Album Delta Machine otevírá píseň Welcome To My World. Do velmi pomalého úvodního tempa vrnících si syntezátorů nás uvádí Dave Gahan: „Vítejte v mém světě, pojďte dveřmi, a nechte svá sedativa doma, už jich více potřebovat nebudete, všechny královny dramatu odešly, ďábel se vyděsil, sbalil se a utekl z města, jeho velký plán má zpoždění.“ Nádherný dramatický úvod, a když se v gradujících refrénech k Daveovi přidává Martin, jsem definitivně vtažen do světa, kam Dave vábí svým hlasem a Martinovými slovy. Název desky Delta Machine odkazuje ve svém prvním slově na blues, stejně tak, jako nádherný booklet focený v New Orleans. Martin Gore má sice bluesově a velmi smutně naladěnou kytaru ve skladbách Slow či Goodbye, ale myslím, že žádný milovník blues by tyto písně do bluesové škatulky nazařadil, tohle je totiž blues uchopené stylem ala Depeche Mode. Samotná skladba Slow, je dvacet let ukrytý poklad v šuplíčku s nevydanými písněmi hlavního skladatele Depeche Mode. Byla jako demo připravena pro album Songs Of Faith And Devotion. Daryl Bamonte, který ji slyšel v roce 1992 ve studiu s kapelou, ji označil za skvělou, blízkou Dressed In Black z roku 1986. Kapela písničku Slow na Songs Of Faith And Devotion nenahrála z jediného důvodu – nedostatek času. V roce 2013 se z ní stává nejvíce sexy skladba Depeche Mode posledních let: "Ať si svět drží ten svůj karnevalové spěch, to já se raději dívám do tvé krásné tváře...pomalu, pomalu, pomalu, tak, jak jen můžeš, chci, aby mé smysly přetékaly.., " za doprovodu hutné bluesové kytary, bicího podkladu ala Condemnation, a syntezátorových ruchů. To druhý „bluesový“ příspěvek Goodbye, který desku uzavírá, je hymnickou písní o vykoupení: „Byl jsi to ty, kdo jsi vzal mou duši, odhodil ji do ohně, ochočil ji v extázi. Teď jsem čistý, teď jsem čistý, cítím se vyléčen, a srovnaný s tebou. Sbohem bolesti, znovu sbohem…“ K odkazu na blues, přesněji na electro-blues se hrdě hlásí i druhá skladba na desce Angel. Ani po pěti měsících, co tuhle skladbu znám, se mi nepřestává líbit, naopak, se mi zdá lepší a lepší: „Oh, nech mě tu navěky, našel jsem klid, který jsem hledal.“ To je naprosto omamný refrén, který předchází závěrečné stupňující se pasáži. Nemohu se této skladby opravdu nabažit. A co je pro mne samotného překvapení, platí to i o následující singlové Heaven. Obvykle nejsem příliš velkým fanouškem tohoto stylu písní, ale v Heaven je něco, co rozvibrovalo tu správnou strunu v mém vnímání.  Album Delta Machine má několik vrcholů. Tím první je na desce skladba Secret To The End, elektronické zvuky vedou zpěv Dave Gahana do refrénového vyvrcholení, které je neskutečně návykové. Sloky podmalované basovými syntezátory a zvuky, které se obnažují při každém poslechu: „Zklamal jsem tě, chtěl jsem věřit, že je to pravda, kniha lásky, ale nebyla dost, abychom prohlédli.“ Druhý vrchol desky hned následuje. Ano pro mnohé zbytečně minimalistická My Little Universe. Okamžitě jsem v ní vycítil práci Chrise Berga, přiznávám, že jsem posluchač kapel The Knife a Fever Ray, díky nimž je Berg známou postavou na poli elektronické hudby. A tak jsem od začátku věřil v jeho velký přínos. A je slyšet v každé písni. Elektronický minimalismus v My Little Universe je, jak ani mnozí fanoušci kapely nevědí, výsledkem odstraňování jednotlivých vrstev z této skladby. Zahalená v elektronické mlze ta píseň, dle členů kapely nefungovala, chtěli ji dokonce vyřadit z tracklistu, až Chris Berg dostal nápad úplně ji odhalit, strhnout z ní syntezátorový nános, a až v této minimalistické formě s ní kapela byla spokojená.[4] A nejen ona. I když vím, že mezi fanoušky si tato píseň hledá své příznivce velmi pomalu, tak myslím, že je velmi inovativní, v moderním elektronickém hávu a Dave Gahan recitující: "Tady já jsem král, já rozhoduji vše, a nikoho nepustím dál, nikoho..." je neoposlouchatelný. My Little Universe není nejlepší písní desky, je ale její nezbytnou součástí a pro mě jedním z vrcholně osvěžujících nápadů na albu. Dalšími elektronickými vrcholy desky jsou Broken a Should Be Higher: U Broken mě nejprve zaujala zvuková složka skladby, opravdu jsem cítil, jako když se vrátil čas, Berlín rozdělený na dvě části a v té, kde se mohli lidé svobodně bavit, zní v nočních klubech nový, do temnoty zahalený hit Depeche Mode – Broken. Možná ještě větší lahůdkou je Should Be Higher, ke které jsem si hledal cestu asi nejdéle ze všech skladeb na albu, nápadité zvuky, hutný podklad a Gahanův vokál přecházející ve fistuli. Tohle je hit. Ale není to hit pro masy, avšak pro fanoušky kapely se tahle píseň stane po The Delta Machine Tour novou hymnou, posadí ji výše, vysoko na piedestal, až vedle klasických hitů: „Tvé ruce jsou nakaženy, zadržují pravdu, přestaň s tím naříkáním…“ The Child Inside je jedinou písní, kterou zpívá Martin Gore. Mnozí ji přirovnávají k Damage People či Counterfeit 2. Myslím, že atmosféra The Child Inside je mnohem lépe vystavěná než právě na Damage People či Jezebel, či na čemkoliv z C2. Jen je Martin ještě ponuřejší a smutnější než dříve…“Proč jsi byla stále zavřena uvnitř, i ve dnech kdy bylo hezké počasí, a zatímco jsme běhali kolem, tys nebyla k nalezení, víš, že sis měla brát všechny své panenky do postýlky, ale místo toho sis zahrávala se svou duší, až to dítě uvnitř umřelo…“ Soothe My Soul, druhý singl z alba je svou stavbou reminiscencí Personal Jesus, to bez pochyby, a jestli ji někteří vyčítají „stalkerkovský“ text, tak je to jen jejich problém. Je trochu provokativní, ale to byl i text Personal Jesus, to jen doba se změnila, náboženské symboly už neprovokují: „Přijdu k tvému domu, rozbiju dveře, děvče jsem roztřesený, a potřebuji víc…“ To bude nový stadionový hit! Dva úplně největší vrcholy alba jsem si nechal na závěr, prvním je Soft Touch/Raw Nerve. The Damned dostali k Vánocům syntezátory a rozbalili to na pódiu. Jednoduchá svižná skladba. Něco co Depeche Mode dlouho nenahráli, Dave skvělý vokálně, jako když zpíval New Rose. Druhý a nejvyšší vrchol je píseň Alone. Mnohovrstvá, srdce trhající elektronická rozbuška. Když jsem tu píseň slyšel úplně poprvé, tak mi před očima běžely obrázky z filmu Darrena Aronofskyho Requiem for a dream. Ta bezvýchodnost, ten neskutečný, všeobjímající smutek: „Nemohl jsem zachránit tvou duši, nemohl jsem tě dokonce vzít domů, nemohl jsem hrát tu roli…sám…a teď je příliš, příliš pozdě, říct slova, která měla být vyřčená již dávno.“ Celý ten slzami zmáčený smutek zahalený v nádherném pulsujícím elektronickém hávu…

Depeche Mode se vrátili konceptuálním albem Delta Machine, jehož tématem jsou písně o lásce, smrti a vykoupení. Nahradili dřívější skřípaní a ruchy silnými melodiemi a krystalickým zvukem, vynikajícími kytarovými party, ale především skvělými skladbami. Album trvá téměř hodinu, a po jeho skončení téměř okamžitě a automaticky nastavuji znovu první skladbu.  Nebudu kvalitativně porovnávat Delta Machine se starými alby Depeche Mode. Na to jsem příliš zkušený a vím, že to prověří jen čas, teď je to nesmysl, to můžeme všichni tak za dva, tři roky. Ale právě teď si nové album Depeche Mode naprosto a bezvýhradně užívám, a jakmile vidím debatu, kde se řeší, co by se dalo na Delta Machine zlepšit, tak se nepřipojuji, nezměnil bych na nové desce jedinou maličkost.

DELTA MACHINE (Columbia 2013)

Welcome to My World
Angel
Heaven
Secret to the End
My Little Universe
Slow
Broken
The Child Inside
Soft Touch/Raw Nerve
Should Be Higher
Alone
Soothe My Soul
Goodbye

hodnocení: 10/10

Dangerous

[1] https://www.depechemode.cz/clanek/sounds-of-the-universe-navrat-temnoty/

[2] https://www.depechemode.cz/aktualita/gahan-chris-berg-byl-ve-studiu-jako-alan-wilder/

[3] https://www.depechemode.cz/aktualita/dave-na-albu-bude-gospelova-balada-jedna-z-nasich-nejlepsich-skladeb/

[4] http://www.npr.org/blogs/therecord/2013/03/22/175065996/depeche-mode-the-complete-sxsw-2013-interview