LIVE IN DORTMUND 1990 -  Písně víry, naděje a zkaženosti

Jak vypadal “Svět ala Depeche Mode” v době kdy vyšlo jejich nejprodávanější album, nám aspoň trochu přiblíží reportáž Andrew Harrissona z magazínu Select.

story by Andrew Harrisson, photo by Ed Sirrs

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------

David Gahan čeká, až nastane noc, jeho skupina Depeche Mode, vystupuje již nějakých 20 minut v Dortmundu ve Westfalenhalle, před 17 000 vzrušenými fanoušky, v honosném sportovním stánku, podobající se mučírně z konce filmu Terryho Gilliama Brazil.

Je to již dlouhý čas, co vyměnili nepatrné místnosti za obrovské arény. Jejich spartánsky domácí elektronika a basové linky vyplňují ten obrovský prostor tak, jak to dokáží jen Depeche Mode.
Po World In My Eyes a Never Let Me Down Again na chvíli ničivá síla ustává, je čas na změnu tempa.

Černobílé obrazy hvězd a planet, tak jak jim vdechl život fotograf a režisér Anton Corbijn, se teď objevují na plátnech za skupinou a zní tajemně truchlivá Waiting for the Night, píseň která se objevuje na posledním albu Violator přesně uprostřed. Naprostá záplava, Westfalenhalle skutečně podléhá temnému přílivu. Je to píseň víry v zapomnění, žádné bicí, jen naléhavý, očistný Gahanův hlas obepíná prostor, hlas naplněný temnotou. To je velmi ostrý kontrast k nadupaným singlům, které otevírali show.

Pro mnoho příznivců je to ta pravá tvář skupiny, ta, kterou skutečně chtějí slyšet. Ta, jež se pro ně, kteří jsou z poloviny tvořeni teenagery, stává mluvčím, znalým jejich pocitů osamění. Když Gahan zpívá „I´m waiting for the night to fall / I know that it will save us all“, něco velmi zvláštního, velmi mimořádného, jako by procházelo mladým německým publikem.

Jako ukázku funkce Pavlovových reflexů na mollové akordy a melodii, držeji zapalovače vysoko nahoře v očekávání – nejméně pět tisíc zapalovačů se kymácí jako na povel v černé tmě, pro neznalé úplně jako Barry Manilow show.

„When everything´s dark, it keeps us from the stark reality,“ zanotuje Gahan a zapalovače se stále pohybují ze strany na stranu a osvěcují transparent, na němž někdo z davu prohlašuje: „Martin You Are My Personal Jesus“ Velmi působivé. Publikum si to zopakuje ještě později, ve chvíli kdy skupina předvede ještě mnohem temnější Black Celebration „Let´s celebrate the fact / That we´ve seen the back / Of another black day“.. Ale tohle přece nemohou být Depeche Mode? Dave Gahan, Martin Gore, Alan Wilder a Andy Fletcher by museli ujít strašlivě dlouhou cestu od dnů prostinkých The Meaning of Love a Just Can´t Get Enough a úsměvů z obálek časopisů, kdy vypadali jak parta kadeřníků z filmu Carry on.

V těchto dnech jsou symbolem teenagerů v Ray Banech, zaplavili mysl mladých po celém světě a jsou jediný, kdo prodává kovový disco – sound z poloviny 80. let, aniž by přitom ztratil důvěryhodnost. Spousta lidí je považuje za objevitele house music. Takže jsou zde. A kam že to vlastně přijeli?

Do špinavého, umouněného města, zahaleného nahromaděným smogem a dalším odpadem ocelářského průmyslu. Dortmund je pro Německo to samé co Widnes pro Anglii. Tento víkend je ale hlavně místem druhého a třetího koncertu evropské části Depeche Mode – World Violation Tour, turné k úžasnému, výjimečnému albu Violator. Jež jim definitivně a nepopiratelně zajistilo obdiv a účast v Premier Division světových hvězd.

Violator se již posunul ke čtyřem milionům (pozn. dnes je to již 10 milionů) prodaných kopií po celém světě a ztrojnásobil obvyklý prodej alb ve Velké Británii. World Violation Tour odehrávající se po dva měsíce ve Spojených státech, přetavila skupina, již předchází kultovní pověst ve dva miliony prodaných kusů Violator v USA a milion prodaných kusů singlů Enjoy The Silence, který se stále ještě objevuje v americké Billboard Hot 100, tedy 6 měsíců od vydání!

To jak rychle se Depeche Mode vymanili z amerického „undergroundu“ do „overgroundu“ je pro samotnou skupinu překvapení. V dubnu pořádali v prodejně desek v Los Angeles menší promotion k vydání nového alba. Očekávali možná pár tisícovek fanoušků, jenže namísto toho se tam objevilo 15 000 autogramů lačných „Depechies“, kteří vytvořili nedočkavý, mačkající se, hrozivě vyhlížející dav, skupina byla šokována a potom co začaly praskat skleněné výplně oken opustila autogramiádu. Nakonec místní policie (která napočítala dav čítající 30 000 lidí) musela za pomoci vrtulníků a těžké techniky oblast vyčistit.

Na druhé straně Atlantiku, fanoušci chňapli po lístkách na 40 evropských vystoupení World Violation Tour, tak rychle, že inkoust na nich nestačil ani zaschnout, a přesto že přijedou do Británie až 19. listopadu, bylo jejich 6 britských vystoupení okamžitě vyprodáno. V roce 1990 nebyly obvyklé tři koncerty postačující a i to skupinu vrhá do povznesené nálady.

A plně v souladu s jejich rostoucím kreditem, provázejí Depeche Mode na turné i čím dál víc rock´n´rollové skandály. Nadání skupiny pro hodně divoké party není již žádným tajemstvím, ale co znepokojuje jejich britské přátele a lidi z Mute Records (nezávislý label, který je pro Depeche Mode domovem od jejich prvního singlu Dreamig of Me) je to, že roste obklopování se nežádoucími skupinkami lidí a naháněčů z cizích nahrávacích společností a promo agentur. Nejméně jeden takovýto podezřelý týpek, jim dělal společnost během víkend v Dortmundu, užívající si trochu odlesku ze slávy, a zdvořilí hoši z Basildonu nebylo s to, s ním vyrazit dveře.

Více než kdykoliv jindy roste fanatismus fanoušků této skupiny, prohledávají každý hotel ve městě jako by snad měli schopnost ucítit Anglána na míli daleko.

Když koncert začíná lidé skandují „Deepesch“ v naprosto totalitním stylu a dávají tak předkapele Electribe 101 poznat co je to prožít si pekelné časy, tedy být předskokan Depeche Mode. Skupina Depeche Mode si je dobře vědoma svého nového statusu, a dobře ví co pro elektronickou generaci, oblečenou v oficiálních tričkách s nápisem DEPECHE FUCKIN´MODE znamená.

Členství v elitní lize dává Depeche Mode i jistá privilegia. Chlápek patřící k nim, oznamuje, že dostaneme DM tak jak chceme, pro evropskou MTV to znamená 30 sekund dortmundské show, zkuste si to schválně sestříhat do nějakého vysílatelného tvaru. Novináři dostali skvělých 45 minut s jedním ze členů skupiny, jež se bude cítit na povídání. Dnes je to autor písní Depeche Mode Martin Gore, vypadající uvolněně, ale je to poněkud vyhýbavý muž s odbarvenými blond vlasy střihu Eraserhead a s nepřirozeně zlatým opálením. Tak tento muž otevírá svůj pokoj celému světu.

„Kdo řekl, že život není překrásný?“ usmívá se a rozmachuje se gestem někam ven za okna jeho pokoje. A zní to jako špatná zpráva. „Dortmundská deštivá neděle. Je mnohem příjemnější hraní v Americe, protože tam je obecně lepší počasí a obvykle lepší místa než tohle uprostřed dálnice, není tu ani hotelový obchod.“ „Ale je to zábavné, vážně,“ přemýšlí „Musím říct, že evropské publikum, je v současnosti mnohem vnímavější než americké.“ Vnímavější? Jistěže, ale v souvislosti s Depeche Mode je mnohem lepé vystihující slovo posedlejší. „Ano, to je velmi lichotivé, ale také trochu zneklidňující,“ odpovídá Gore.

„Lidé cítí, že mají s námi velmi zvláštní přátelství, obzvlášť v Americe, sice tam nemáme tolik stoupenců, přesto jsme tam rovněž považováni za kult, hrají nás tam v univerzitních a alternativních rádií a televizí.“ „Američané více než kdo jiní trpěli 10 let stejnou hudbou pořád dokola a já předpokládám, že jsme přišli v pravý čas s novým soundem, navíc v Americe nemají vůči nám předsudky, tak jako v Anglii, kteří nás znají od A Broken Frame, se všema našima mladickýma chybami.“ „Myslím, že je to o intimitě v naší hudbě, je to zvláštní, hrajeme před 17 000 lidmi, jako třeba minulou noc a stejně tam ta intimita je. Lidé se cítí být vtaženi, cítí že je to jejich.“

„S Andym jsme dělali v létě telefonickou session v jednom rádiu v New Yorku v TOP 40, no a jeden z volajících do telefonu křičel: „ Co děláte sakra v tomhle rádiu, oni přece vůbec nehrají vaši hudbu, tohle je komerční rádio!“ „Naši fanoušci prostě cítí, že Depeche Mode je jejich kultovní záležitost, že tahle hudba nikdy nesmí běžet v mainstreamu, bez ohledu na to jak zní nebo co děláme“

Tři roky před vydáním Violatoru, to dělali velmi dobře. Gore přiznává, že předchozí album Music for the Masses uzavřelo jeden zvláštní druh Depeche Mode, druh jež se zformoval před vznikem House a Iron Dance music, druh jenž vyrostl na stejné vlně jako evropští experimentalisté jako Einstuerzende Neubauten a britští železobijci Test Department.

Zvuk jež měl karikovat popový diletantismus, dal vzniknou třem singlovým perlám, Master & Servant, Everything Counts a hlavně People are People.

Texty Depeche Mode měnily svůj výraz obzvlášť pikantním směrem, od zamilovaných k „Ty si nahoře a já pod tebou“

„Měli jsme dokonalý recept a ten fungoval do Music for the Masses, ale prodej našich desek začal stagnovat, prodali jsme přesně stejný počet desek jako u A Broken Frame (jejich druhá deska).
Uvědomili jsme si, že pokud chceme pokročit, jestli budeme další desku vůbec dělat, tak potom musíme všechno změnit. Potřebovali jsme nový přístup, odlišný, a to bylo velmi náročné.“

„V minulosti jsem vždy přinesl dema a prezentoval je ostatním ve skupině v celkem ukončeném tvaru,“ vysvětluje Gore „Nedalo se na nich nic podstatného měnit, šlo jen o to je vylepšit a doladit, ale tentokrát mne skupina požádala, abych přinesl písně v základní podobě, jak jen to bude možné, často jen s kytarou a mým vokálem nebo varhany doprovázející můj vokál. Neměli jsme dopředu koncepci a nestrávili jsme ani chvilku před - produkcí, což jsme obvykle dělali a pak v šesti týdnech programování dokončili.“

„Tentokrát jsme šli do studia jen se základy songů a zkoušeli pracovat spontánně. Pro ukázku, Enjoy The Silence, začínala s varhanami a mým hlasem, a Alan měl nápad, dáme tomu…dobrá, ne House groove ale dance groove..“

Martin výrazy house a groove používá spíš jako eufemismy.

„Byl jsem k tomu velmi nedůvěřivý, myslel jsem velmi na povahu toho songu, víš, užij si ticha, cítil sem, že atmosféra k tomu by měla být poklidná. Zabírali jsme se tím nápadem nějaký čas, no a najednou to nabralo správný směr ve spojení s kytarovým rifem to skutečně sedělo dohromady.“

„No ale byly také případy, kdy to nesedělo, samozřejmě. Policy of Truth, byla nahrávána několikrát, v různých rychlostech, ale pořád to nefungovalo. A písní kde to nefungovalo bylo hodně. Tím, že jsme chtěli být více spontánní znamenalo, že jsme strávilo mnohem více času ve studiu.“

Violator je albem na kterém Depeche Mode začali „trénovat svaly“ a získali tím velmi mnoho. V porovnání s elektronickým řinčením na Music For The Masses, to je velmi šťavnatá záležitost a svůdná cesta k srdci temnoty, jejíž hledáním strávili Depeche Mode 80. léta. Gahanův hlas, často uhlazen a překrytý perkusemi na předchozích albech, nyní mohutnou silou vyplňuje písně, jako Halo a Clean. A snad poprvé Depeche Mode neznějí jako hrající si s odcizeně sobeckým potěšením, jako během posledních deseti let, dotírající jen tématy sadomasochismu (Master & Servant, Strangelove), nákazy (Shake The Disease), a náboženství (Blasphemous Rumours)

Když Gahan zpívá „I give in to sin / Because I like practice what I preach“ v songu Strangelove, nelze mu to tak docela věřit. Ale na albu Violator představuje skutečné věci, odtržené od pubertálního pozlátka. Personal Jesus je šokující song, osobního zoufalství střetávající se s mesiášským egotismem (samolibostí). Gahanovo, „Your own personal Jesus / Someone to hear prayer“ zní nad beatem jak od znetvořeného Glitter Bandu. Zdánlivost je další duchaplnou předností Depeche Mode v této oblasti. World in my Eyes a Enjoy the Silence se blíží až klamavě k radiovým hitům, ale v podtextu kreslí portrét lásky plný nadvlády a ponížení. A pak je tu lepkavý voyeurismus Blue Dress, která obsahuje více než trochu textury a námětu z Modrého sametu Davida Lynche.

Vzdor tomu všemu, vzdor choulostivým podtónům, zvrhlé smyslnosti, vzdor titulu jež je nasáklý sexuální hrozbou, je album Violator otevřené atraktivní dílo, o to více, že odkrývá temné stránky lidské sexuality. Jsou to obrázky lásky na hraně a přání, to vše proudící v silné hmotě popového kontextu. Ale Martin Gore se hroutí do nepatrného bodu, když se ho zeptáte, proč tato znepokojivá témata mají tak široké publikum.

„Prostě píšu o věcech co na mne působí…vždy to tak dělám“ , podrážděně reaguje. „Zjistil jsem že velmi nepřitažlivá témata jsou bezpečná, vedou nikam, dělají nic. Když si sednu a píšu písně nevím přesně jaké jsou mé úmysly, záměry. Snažím se ukázat a zachytit emoce v písni. Vím, že Clean má pro mne mnoho svatých obrazů v mé fantazii, a ty jsou protkány se sexuálním tématem, jsou to dvě myšlenky, a mne přijde zajímavé je spojit dohromady. Ale nezkouším tyhle věci analyzovat."

Dále tam jsou věci velmi jasné a občas velmi převrácené, s beatem jim vlastním.

„Dobrá, myslím, že mnoho lidí žije v nějakém mýtu, že naše hudba je smutná a pustošící. Steve Wright, kdykoliv hrál naše desky, řekl, „Nenávidím tuhle skupinu, jsou ta nejvíc depresivní záležitost, co hudbu potkala.“ Komentáře jako tyto, lidi prostě berou jako platné. Pokouším se, nenechat tenhle tlak na sebe působit, a nekomentovat význam písní“

Ale to si musel očekávat přímo dělostřelbu na Personal Jesus?

„No myslel jsem že to bude horší než bylo, vážně. Ta píseň byla hrána po celé Evropě, Americe a Anglii bez velkých problémů. Jediný problém byl s novinovým inzerátem, kde bylo: Tvůj vlastní osobní Ježíš a pod tím telefonní číslo.“

Představa někoho z nich jak vidí v novinách, můj spasitel, moje poslední šance. A tam najednou Depeche Mode. Obzvlášť pokud to byl posluchač Steve Wrighta. Martinovy taneční eufemismy stranou. Violator je také album kde Depeche Mode konečně našli na co hi-hat tlačítko vlastně je. Poprvé tam je znát silně a otevřeně. Pulsující beat House music je dokazatelný na celém albu.

Již před několika lety se začalo mluvit o silném vlivu Depeche Mode na rané House a techno music. To vyvrcholilo ve fascinujícím článku v magazínu The Face v loňském roce, který sledoval skupinu v detroitských klubech jak se střetávají s techno novátory, jako Rhythim is Rhythim v čele s Derrick Mayem. May prozradil, že Depešácké pojetí samplování a jejich nadvláda na evropské elektronické scéně, dala jemu a jeho vrstevníkům na průkopnické straně dance music, mnoho skvělých nápadů. The Face, nicméně uvedl story na titulní straně s titulem, Byli Depeche Mode rozbuškou u vzniku House music? Samozřejmě nebyli. A nikdo to ani netvrdil. Ale důsledek, byl že kredit jako nejdůležitější hudební formace dekády patří svéhlavým Depeche Mode.

Martin Gore vášnivě o tom všem.

„Byli jsme uvedeni mnohokrát v minulých letech, jako někdo s velkým vlivem na House music“ směje se až cení zuby, „Ale ve skutečnosti si myslím, že to bylo spíše v našem pojetí práce než ve zvuku samotném. V některých směrech jsme postrčili hranice v hudbě. Vždy jsme zkoušeli být na takzvaném čele fronty v moderních technologií a předpokládám, že směr, kterým jsme pracovali by mohl mít vliv na ostatní. Dokonce si myslím, že to pomohlo, zvláště v Americe, ke změně celého přístupu k hudbě.“

„Ale nesouhlasím s tím, že na Violatoru je mnoho odkazů na House music, ačkoli si možná řeknete „World in my eyes“ má lehký techno feeling. V některých směrech si nelze pomoc, nebýt ovlivněn House music, je přece jen všude kam se hneš.“

Jistě, jako na koncertě Depeche Mode, například.

Pro World Violation Tour se skupina odvážila do programu renovovat něco z jejího staršího katalogu. Behind The Wheel, paranoidní road song z Music For The Masses, který skupina hraje jako přídavek, se teď může pochlubit mocným houseovým předělem, přecházející v jejich zvláštní podání Route 66. A Everything Counts je předělán v techno stylu s ničícím efektem, dokazující že Depeche Mode rostou pohodlně svázáni s dalšími tanečními styly.

Ale, věřte nebo ne, World Violation je z celkového pohledu především a hlavně rock ´n´rollová show. V roce 1990 Depeche Mode vítězí jednoduchou silou, není prostě ohromující, v tuto chvíli je přímo odstrašující. Personal Jesus je ten případ. Na nahrávce je slyšet vrčení, prskání, dokonalý protiklad k image milých chlapečků, která stále leží v britských myslích.

Na podiu, tenhle song působí ohromně. Pro 17 000 tisíc německých fanoušků, se Dave Gahan stává jejich osobním Ježíšem. A někdo kdo stojí mezi tím a vidí jejich paže do široka roztažené a slyší jejich jednotný skandovaný burácivý zpěv „Reach out and touch faith“ a řekne, že ho to nechává klidným, tak lže.