Dave Gahan z Depeche Mode nejen o ztrátě Marka Lanegana

Gahan v rozhovoru pro NME říká, že Lanegan byl „na úrovni Nicka Cavea a Johnnyho Cashe tohoto světa“, co můžeme očekávat od londýnského tribute koncertu tento týden, jak vzpomíná na zesnulou ikonu s Bobbym Gillespiem a co chystají Depeche Mode dál.

Bývalý frontman Screaming Trees, spolupracovník Queens Of The Stone Age, ikona grunge a průkopník sólové hudby zemřel v únoru 2022 ve věku 57 let. Tento čtvrtek (5. prosince) se v The Roundhouse - místě jeho posledního koncertního vystoupení ve městě - uskuteční koncert na počest Laneganovy památky, který by se konal u příležitosti 60. narozenin legendy.

Během večera vystoupí přátelé a spolupracovníci, jako jsou Gahan, Josh Homme a Troy Van Leeuwen z QOTSA, Chrissie Hynde, Bobby Gillespie z Primal Scream, Greg Dulli, Alison Mosshart z The Kills, Soulsavers a další, kteří představí písně z celého Laneganova katalogu.

Gahan se s Laneganem spřátelil, když spolu jezdili na turné v 00. letech, poté společně nahrávali se Soulsavers a muž z Depeche Mode zpíval písně, které napsal pro Lanegana a s Humanist.

Po ztrátě Andyho Fletchera z Depeche Mode před nahráváním alba Memento Mori (2023) Gahan vysvětlil, jak hluboce na něj odchod jeho přátel zapůsobil.

„Je čas, začnete přemýšlet o čase,“ řekl pro NME o stínu, který na něj vrhla Laneganova smrt. „Věděl jsem, že Mark bojuje se svým zdravím a snaží se o to různými způsoby postarat. Myslím, že ho všechno dohonilo. Člověk se dostane do určitého věku, kdy se sám sebe ptá: 'Proč to bolí? Proč nemůžu dělat tohle? Podle mě se necítíte starší, ale cítíte to.

„Pro mě byla ztráta Marka stejná, jako když odešel Bowie. Znáte to: tik-tak, nejsme neporazitelní, nejsme tu navždy, musíte si jen užívat čas, který máte. Věnovat trochu víc času rodině a přátelům a být vděčný za to, co máš. Mark se léta potýkal se svými démony - jako my všichni, někteří z nás víc než jiní -, ale jeho písničkářství a zejména jeho hlas jsou mými společníky už léta.“

NME: Ahoj Dave. Jak se ti daří od našeho posledního rozhovoru v roce 2023?

Dave Gahan: „Upřímně řečeno, trvalo mi docela dlouho, než jsem se zotavil po turné 'Memento Mori'. Bylo fantastické a nakonec bylo v mnoha ohledech víc, než jsme si s Martinem [Gorem, spoluhráčem z kapely] dokázali představit. Na pódiu jsme si užili spoustu legrace, Peter [Gordeno] a Christian [Eigner] byli také dlouholetými členy.

„Bylo to skvělé turné a posledních pět měsíců, co jsem se vrátil domů, jsem strávil tím, že jsem se snažil vrátit do svého běžného života - rodina, přátelé, sem tam něco málo napsat, ale abych byl upřímný, nic mě moc nenadchlo.“

„Když jsme pár let předtím přišli o Fletche, jak už jsme o tom hodně mluvili, změnilo to náš pohled na věc. Slovy skupiny Spinal Tap: 'Příliš mnoho perspektivy!'

Jak se nyní díváte na vliv Marka Lanegana z tohoto pohledu?

„Trávili jsme s ním čas, když byl zdravý a když Soulsavers předskakovali Depeche Mode v roce 2009, měli jsme možnost si spolu popovídat. Jeho hudba změnila můj pohled na hudbu, písničky, psaní písní a využití hlasu jako nástroje k vytvoření úžasného filmového příběhu.

„I když vás nezajímá, co říkal v nějaké konkrétní větě, bylo prostě něco na způsobu, jakým otevíral ústa. Naprosto mě to zaujalo.“

Kdy jste se stal fanouškem jeho díla?

„Nemůžu říct, že bych byl velkým fanouškem The Screaming Trees. To mě minulo, pravděpodobně kvůli mým vlastním výstřelkům a vylomeninám té doby. Marka jsem poprvé slyšel zpívat, když vstoupil na pódium s Mad Season. Z nějakého důvodu jsem byl u toho v jednom malém divadle v Seattlu. Přišel a zazpíval píseň Lead Belly. Pamatuji si jen jeho hlas. Podobně na mě působil Layne Staley [Alice In Chains], u kterého jste si říkali: „Jak z něj ten zvuk může vycházet?“.

„Mnohem později, jeho sólová deska 'Bubblegum' z roku 2004 byla albem, které se neustále hrálo, když jsme já, Andrew Phillpott [Das Shadow], Christian a Kurt Uenala psali na demo v tom prostoru, který jsem měl na Varick Street [New York]. Psali jsme písně, které se staly součástí mého sólového alba Hour Glass. Bubblegum jsem hrál každý den. Tuhle desku jsem hrál častěji než kteroukoli jinou, snad kromě Bowieho. Víc než moje oblíbené desky Nicka Cavea nebo PJ Harvey, Johnnyho Cashe, Billie Holiday.

„Vždycky je to pro mě hlas. Vždycky se snažím vytvořit nějaký imaginární svět, filmový moment nebo něco mnohem intimnějšího. V tom jsem se zlepšil, ale snažím se učit od těch nejlepších. Marka bych zařadil přímo mezi ně.“

Zabýval jste se poté jeho předchozí prací?

„Jeho sólové desky před 'Bubblegum', jako 'Whiskey For The Holy Ghost' a 'Field Songs', jsou také úžasné. Tyhle desky jsem si pouštěl pořád. Teď jeho hudbu pořád hraju, ale nějakou dobu jsem nemohl. Asi rok po Markově smrti jsem nemohl poslouchat jeho hlas. Byl jsem z toho smutný a trochu mě trápila moje vlastní [smrtelnost].

„Všechny tyhle věci se stávaly, když mi odcházeli blízcí lidé. Vždycky je to šokující, když začnete přemýšlet o své vlastní smrtelnosti a o smrtelnosti lidí kolem vás. 'Kolik času mi zbývá? Co můžu dělat?“ Jsou to všechno věci, o kterých člověk nepřemýšlí, když je mladší: je to jako koule u nohy. Jak stárnete, přestáváte.“

Máte pocit, že se Markovi v posledních letech stalo totéž?

„Mark se snažil až do konce. I když byl v nemocnici, stále se snažil něco psát - něco z toho vyšlo i v několika knihách, které vydal. Líbilo se mi i jeho poslední album 'Straight Songs Of Sorrow'. Hodně jsem ho hrál na turné 'Memento Mori'.“

„Když vyšla, tak jsem ji moc nehrál, protože jsem ji nemohl poslouchat, ale na posledním turné jsem ji hrál často. Teď už jsem zase schopen poslouchat jeho hlas. Teď je v něm víc radosti. Spousta lidí by možná řekla, že z Laneganova zpěvu moc radosti necítí, ale já ano! A také humor. Bowie taky. Byli prostě tak zatraceně chytří. Všechno mi to připadá tak lehce chytré, melodické a podnětné.“

Neexistuje ani žádný skutečný archetyp, do kterého by se hodil: taková otrhaná, neochotná rocková hvězda, grungeová hvězda s duší...

„Jo, ale zároveň má spousta jeho věcí gospelový, folkový aspekt. Taková ta americká cesta, cestování po širých pláních, náhodné setkání s někým v malém městě, které obvykle nedopadne dobře!

„V písni jako 'Kingdoms Of Rain' je tolik naděje - melodicky - a tolik citu. Už jsem tyhle písničky hrál jiným lidem a viděl jsem, jak jim přerostly přes hlavu nebo jak si řeknou: 'Jo, to je v pohodě'. Pro mě je to hlas a autor 20. a 21. století. Mluvíme o Nicku Caveovi a Johnnym Casheovi tohoto světa, pokud jde o to, co dokáže hlas. Je jich málo, ale Mark je na vrcholu tohoto seznamu.“

Jaký byl? Co nám můžete říct o poutu, které vás spojovalo mimo společnou práci?

„Měl velmi suchý smysl pro humor. Když bylo něco vtipné, smál se a pak zvážněl. Vzpomínám si, jak jsme jednou seděli vzadu v dodávce na cestě na setkání anonymních narkomanů; mluvili jsme o strašných zvěrstvech nacistů a Hitlera. Pak se ze zadní části dodávky ozval hluboký hlas, který zavrčel: „Mussolini byl horší“. Chvíli bylo ticho, pak jsme se všichni rozesmáli, protože to hodně vystihlo jeho osobnost.

„Byl tichý a mírný, ale zároveň byste se nechtěli dostat na špatnou stranu jeho hněvu. Byl to velký chlap, ale v srdci byl velký měkota. Nenáviděl by mě za to, že to říkám... ale o tom už opravdu nechci moc mluvit.“

To se projevuje i v písni Humanist Brother. Zpíval jsi v ní, ale ta vznikla na základě rozhovoru mezi Robem Marshallem a Edem Harcourtem o tom, jaký byl přítel, že?

„Mark mi posílal playlisty písní, které by chtěl slyšet, jak dělám coververze - cokoli od Micka Ronsona po Nicka Drakea, Scotta Walkera, Gene Clarka. V tomhle směru byl velmi přátelský, a když jste se zapojili, byl vždycky milý.

„Bylo dobré dělat tuhle píseň, protože se v ní objevilo hodně pocitů. Bude zajímavé udělat tenhle tribute večer Laneganových písní. Budu hrát různé písně po boku všech těchto hudebníků. Bude to skvělý večer, ale Lanegan se možná bude dívat dolů na tento plný sál v The Roundhouse, který poslouchá jeho písně, a bude se smát té ironii. Pravděpodobně jsme mohli udělat pět večerů, protože se to tak rychle vyprodalo. Je tu spousta zpěváků a hudebníků, kteří si Lanegana a toho, co dělal, opravdu vážili.“

Podobně jsi nám vyprávěl, jak píseň Humanist „Shock Collar“ původně napsal Lanegan pro sebe, ale přiměl tě k tomu, abys ji hrál v rádiu. Jaké to bylo zabydlet jeho píseň tímto způsobem?

„Vlastně to bylo docela těžké. Chtěl ji zazpívat v tónině, která byla i pro něj napínavá - chtěl posunout svůj hlas až na hranici svých výšek. Upřímně řečeno, byla to pro mě čest. Bavilo mě zabydlovat se v jeho slovech a snažit se být věrný pocitu, o který se snažil.

Bylo to od Marka klasické: „Mám tu písničku, kterou potřebuju nazpívat, a hned jsem si na tebe vzpomněl, 6Music se mnou hrají tuhle další písničku, takže tě budeme potřebovat.“ - obvyklý chaos!“

Zpívali jste spolu coververzi písně Davida Bowieho „Cat People (Putting Out Fire)“ a jeho písně jste zpívali mnohokrát. Máte pocit, že jste byli dvě strany jedné mince?

„Na to jsem už zapomněl. Nebyli jsme kvůli tomu spolu ve studiu, ale bylo to skvělé. Na barvě našich hlasů je něco, co spolu dobře fungovalo. V jistém ohledu jsme možná dvě strany téže mince. Mám to tak i s Martinem [Gorem, Depeche Mode] - když spolu ladíme, naše hlasy spolu prostě dobře fungují. Ne s každým to tak funguje.

„Mám to tak i s Wendi Rose, T Jae Cole a Janet Ramus, které zpívají se Soulsavers. Zpívaly venku s Nickem Cavem & The Bad Seeds, ale na tenhle Laneganův londýnský koncert se vrátí. Když něco takového zažijete, uvědomíte si, proč to děláte - abyste ten pocit zažili, aniž byste o tom museli mluvit.“

Jak se cítíte po koncertě a oslavě Markova odkazu?

„Díky bohu, že tam jsou všechny jeho písničky. Znám spoustu kapel, které tam hrají. Základní kapela, která hraje, jsou Soulsavers, takže tam všechny znám. Pracoval jsem na pěti nebo šesti písničkách ve svém malém studiu. Pravděpodobně jich udělám polovinu, ale uvidíme, jak to půjde.

„Jen jsem ve svém malém studiu zpíval s Markem na různých verzích těchto písní. Bylo to zajímavé. Nikdy jsem se k tomu pořádně nedostal. Dokážu si představit, že bychom to udělali v budoucnu, kdyby tu ještě byl.“

Byl jsi v kontaktu s někým dalším ze sestavy?

„Asi před sedmi měsíci jsem narazil na Bobbyho [Gillespieho]. Byla jsem na módní přehlídce Ann Demeulemeester v Paříži jako doprovod své dcery [Stelly Rose], která dělá věci s Ann D. Normálně na tyhle věci nechodím, ale posadili mě vedle Ann a poblíž ve stínu číhala tahle postava.

„A pak najednou slyším: 'Dobře, pane G?' [se silným skotským přízvukem]. Je to Bobby. Ptá se mě, co tam dělám, a já mu říkám, že jsem tady s dcerou, pak se ho ptám a jeho syn šel na akci taky. Vedle Bobbyho ženy stál Jimmy Page, a v tu chvíli mi dochází, že jsme v oblasti „starých rockových hvězd“! Všichni mladí trendy lidé byli na druhé straně, ale já se v té pozici cítil docela dobře.

„Chvíli jsme si s Bobbym povídali a on se mě zeptal, jestli dělám Lanegana. Taky jsme si trochu povídali, když Lanegan zemřel. Děly se tam nějaké divné věci. Někdy v té době jsem napsal písničku, která se nakonec stala 'Wagging Tongue' z alba 'Memento Mori'. Zní to trochu jako hokus pokus, ale měl jsem pocit, že Mark tu ještě chvíli je. Bobby říkal, že měl stejný zážitek, když seděl na zahradě. S Fletchem jsem to zažil taky, když jsme vyrazili na turné.“

„Existují důvody, proč nevíme věci za hranicemi našeho myšlení a proč jsme tady a tak. V dnešní době, jak stárnu, jsem si tím docela jistý. Člověk se prostě musí ukázat, když ho o tyhle věci požádají, aby viděl, co se stane.

„S Bobbym jsme se pořádně neviděli od konce turné 'Songs Of Faith And Devotion', takže jsme si řekli: 'Už je to skoro třicet let, kurva, kámo'. Bylo to opravdu důvěrné a Bobby je opravdu milý chlapík.“

Na začátku našeho rozhovoru jste se zmínil, že píšete. Je to jen začátek, kdy se cítíte ve tmě?

„Ano, není to nic pro nic. Záměrně se snažím nedělat si v tomto směru žádné tvůrčí plány. Vezmu kytaru a když se objeví nějaká fráze akordů, tak vytáhnu iPhone a nahraju ji. Je to automatické, ale momentálně mě hodně inspiruje moje dcera a snažím se jí být opravdu oporou. Byla v Evropě a hrála klubové koncerty. Víc mě to baví a chci vidět, co se tam děje.

„Jsem táta, takže mi věřte - staví zdi a říká mi, abych se stáhl! Jako výkonný producent se snažím mít trochu vliv, ale ona si jde za svým. Má velmi silný hlas, který jsem slyšel, když jsem byl velmi mladý. Byl jsem v šoku, když jsem ji slyšel, jak si ve svém pokoji zpívá písničku Billie Holiday, když jsem šel kolem. Ta intonace, ten tón, to všechno bylo úžasné.“

Ale bude trvat ještě několik let, než se stroj Depeche Mode znovu rozjede?

„S Martinem jsme spolu mluvili. Nedávno jsme se vlastně viděli a bylo to moc hezké. Strávili jsme nějaký čas v Itálii, kde [fotograf a vizuální spolupracovník] Anton Cobijn a jeho žena obnovovali svůj svatební slib na opravdu pěkném místě kousek od Říma. Bylo to opravdu příjemné, bez jakéhokoli pracovního nebo koncertního tlaku. Vlastně jsem se Martina zeptal, jestli skládá, a on odpověděl: „Ne!“. To je normální - zvlášť když člověk několik let intenzivně pracuje. Chvíli to trvá. Počkej a uvidíš. Nevylučoval bych, že se někdy sejdeme, ale v tuto chvíli to není na pořadu dne.“