BeatsPerMinute: Recenze alba Memento Mori (82%)

Recenze hudebního magazínu Beats Per Minute.

RECENZE ALBA: DEPECHE MODE - MEMENTO MORI

JOHN WOHLMACHER - 28. BŘEZNA 2023

[Columbia; 2023]

Stále se bojíme smrti. Je to hádanka, která zaměstnává lidi od té doby, co jsme se dokázali navzájem rozpoznat. Náhlé a absolutní ticho a nedostatek toho, co nás dělá námi, a úvaha při pozorování tohoto okamžiku, že i my musíme jít touto cestou, nás naplňuje dusivým kosmickým strachem. Většina našich činů - subjektivních i kolektivních - přichází jako prostředek, jak se tomuto nevyhnutelnému okamžiku vyhnout, jak nějak působit proti předem danému osudu konečného nebytí.

Ve skutečnosti je však smrt proces: umírání. Pomalá, plíživá entropie, která postupuje a pohlcuje, než nakonec shoří v konečném objetí. Tento proces vše ztěžuje, protože umožňuje mysli bloudit a unášet se za duchovní či ezoterickou útěchou, která s sebou přináší pochybnosti a iluze vznešenosti - ti nejmorbidnější bývají nejvíce odtrženi od reality každého okamžiku, který je nám dán.

Možná je tedy umění konečným překonáním smrti: dopřát si každý okamžik tím, že vytvoříme něco, co nás nakonec přežije a bude komunikovat s těmi v daleké budoucnosti i s našimi současníky. Možná to zní romanticky - ale umění je svým způsobem zvláštní.

Ale i umění může zemřít. Depeche Mode se teď na několika posledních deskách zasekli a zněli bez směru. Pohodlně se vžili do role kosmopolitních elektronických šviháků, trávili čas prořezáváním zahrádek svého odkazu a tvarováním tapiserií, které skončily v pozadí jejich působivých koncertů a zpětného katalogu. Mohlo to takhle pokračovat věky, možná ještě jedno nebo dvě desetiletí, ale pak Andy Fletcher prostě odešel. Odešel bez varování, tichý člen kapely, který stál v pozadí a fungoval jako tmel mezi věčně zápasícím Martinem Gorem a Davem Gahanem. A pak tu byli dva.

Zpracovávajíce svůj zármutek, duo se vrátilo do studia, aby rozvinulo témata, která zaměstnávala jejich mysl už během výluky: sociální izolaci, strach ze smrti a odcizení se vlastní duši. Název Memento Mori je vskutku příznačný: je to nejsebevědomější album Depeche Mode za dlouhou dobu - a jejich nejpamátnější. Na 50 minutách a 12 písních je album štíhlé a skromné, vzdává úctu minulosti kapely a zároveň se vrací k napětí, díky němuž byl jejich nejlepší materiál tak příjemný.

To se ohlašuje hned v úvodní trojce. "My Cosmos is Mine" je zlověstný, úderný valčík, který poskytuje krásný sborový refrén, jenž by se hodil na Music for the Masses. "Wagging Tongue" se vrací k lásce dua ke Kraftwerk (vzpomeňte na "Europa Endlos"), ale je ve svých melodických kvalitách jistější než její sourozenci na novějších deskách, zatímco singl "Ghosts Again" funguje jako melancholická novovlnná hymna v duchu "Bizarre Love Triangle".

V pohřebním pochodu "Don't Say You Love Me" a v Goreově "Soul With Me" se nálada změní v elegičtější. Obě zkoumají emoce rezignace tváří v tvář nepřekonatelným překážkám, a to jak na tomto světě, tak mimo něj, zatímco "My Favourite Stranger" je dokonalou ukázkou nočního brutalismu, který kapela v době své největší slávy dovedla k dokonalosti. Bohaté na ponurou paranoiu, jeho přepracování Dostojevského "Dvojníka" působí pro skupinu téměř jako něco přirozeného - něco, co měli navštívit už před desítkami let.

Béčko alba není o nic slabší. Je tu krystalická "Caroline's Monkey", samá film noir metafora závislosti a majestátní syntezátorová instrumentace. Gahanův hlas v ní zkoumá bohaté metaforické obrazy užívání heroinu, spojené s podmanivým refrénem "Fading's better than failing / Falling's better than feeling / Folding's better than losing / Fixing's better than healing".

Ještě osobnější je "Before We Drown"; možná budoucí oblíbená píseň fanoušků spojuje Gorea a Gahana během refrénu, kdy se zamýšlejí nad prázdným místem po nepřítomném Andym Fletcherovi: "I've been thinking I can come back home / So how would that be, you and I alone? / Úplně sami? / Mám pocit, že nejsi na mé straně / Je tu vzdálenost, mezi tebou a mnou". Oba hlavní představitelé skupiny to spolu měli vždycky těžké, zejména proto, že jejich vzájemná závislost na alkoholu a heroinu činila spolupráci a dialog spornými. Fletcher fungoval jako jejich terapeut i anděl strážný a táhl oba póly zpátky k sobě. Tváří v tvář této nejistotě a zároveň konfrontaci s jejich osobním zármutkem jako by dominovala každé vteřině skladby, kdy instrumentální rytmus zápasí s ambientními rozmachy dunění kláves. Emocionálně bohatá a nádherně zkomponovaná skladba je skutečně nejlepší za poslední dobu.

Stejně dobrá je i majestátní "Always You". Obdařena temnou aurou koženého odéru Violator, její něžná kompozice se během refrénu vygraduje do strhující euforie. Hypnotická a sexy, její nadčasová záře by mohla zapadnout kamkoli mezi Black Celebration a Ultra. Mechanická "People are Good" se vrací k vlivu Kraftwerk (tentokrát prostřednictvím "Schaufensterpuppen"), zatímco "Never Let Me Go" je hrozivý, kytarový postpunkový útok o romantické posedlosti. Druhá jmenovaná skladba s ostrým hodnocením toxické dynamiky zasahuje zejména po textové stránce: "Až se nejistota rozdělí / Budeš připraven se podvolit / Bylo to jasné od začátku / Utíkal jsi přede mnou / A já byla trpělivá / Byla jsem tak klidná / Kousala jsem se do rtů skrz muka / Prosím, padni mi do náruče". Je to nejkonfrontačnější skladba za poslední dobu, která je ozvěnou archaické posedlosti z "A Question of Time".

Zatímco u několika posledních desek bylo těžké dostat se do finále na jedno posezení, u "Speak To Me" máte pocit, že Memento Mori začalo teprve před minutou. Závěr alba se vrací k oblíbeným obrazům náboženského dobývání a duchovního probuzení, které si skupina oblíbila. Když hlavní hrdina leží na podlaze koupelny (rockovým nadšencům známý obraz - Elvis), natahuje ruku k neznámé síle a volá o vysvobození, zatímco hluk nemilosrdně narůstá. Ano, Gahan a Gore o těchto tématech psali vždycky, ale když housle a údery narůstají až k wagnerovskému vyvrcholení, je v nich cítit důležitost a dojemnost, kterou Sounds of the Universe nebo Spirit postrádaly. Možná, že tato nově objevená naléhavost přišla v návaznosti na to, že si při odchodu jejich nejlepšího přítele uvědomili, jak omezený může být čas - dnes tu je, zítra odejde. Je příznačné, jak často se oba autoři na této desce vracejí ke své duši: nyní čelí zcela nové hrozbě, která nedá pokoj a pomalu je sžírá. Oba přežili, drogy, slávu i sami sebe, a nikdy z toho nevyváznou živí. Tak proč se nepostavit do boje a nedat do toho to nejlepší, co mají?

82%

Beats Per Minute Doporučené album