Blick.ch: V sázce byla budoucnost Depeche. Zpěvák vysvětluje, proč se kapela rozhodla pokračovat dál

Uvolněný Dave Gahan (60) sedí v zákulisí legendárního divadla Berliner Ensemble, které kdysi založil dramatik Bertolt Brecht (1898-1956).

Zpěvák Depeche Mode má na sobě tmavé sako, na krku mu visí stříbrný amulet a na prstech má čtyři prsteny. Smrt jeho spoluhráče Andrewa Fletchera (†60) ho viditelně zasáhla. Vzdát se Depeche Mode však pro Martina Gora (61) a jeho samotného nepřipadá v úvahu. Už ani jeden.

SonntagsBlick: Pane Gahane, tento týden jste oznámili, že udržujete Depeche Mode při životě i bez Andrewa Fletchera. Těžké rozhodnutí?

Dave Gahan: Ano. Andrew byl s námi více než 40 let. Po tak dlouhé době jste jako rodina. Pak tak nečekaně zemře. To byl velký šok. Najednou jsme byli s Martinem sami. A my jsme se ani nemohli rozloučit s naším přítelem. Mluvili jsme o rozchodu s Depeche Mode.

A pak?

Smutek nás s Martinem hodně sblížil. Sjednotil nás. Koneckonců, v minulosti jsme nebyli nejlepší kamarádi. A také nás bavilo dělat hudbu jen ve dvou. Většina písní na novém albu byla v základní podobě hotová už v době Andyho smrti, takže se na nich podílel. Nevydání těchto písní by k němu nebylo uctivé.

Album vyjde až v roce 2023, ale už jste prozradili jeho název: "Memento Mori". V latině to znamená něco jako "Buď si vědom své smrtelnosti". Proč jste albu dali právě tento název?

To je už dlouho jedno z mých hesel. Jak víte, sám jsem několikrát málem zemřel. Proto si velmi dobře uvědomuji svou vlastní smrtelnost. Vím přesně, že život je velmi pomíjivý. Ale název považuji i za pozitivní, protože nám připomíná, že bychom měli dobře využít každý den na této planetě.

Nedávno vám bylo 60 let a kapela existuje už 42 let. Čekal jste, že budete s Depeche Mode tak dlouho na cestách?

Ne. Dříve jsme také přemýšleli jen od desky k desce. Ale dnes se vlastně stále častěji ptám sama sebe, jak dlouho to chci dělat. Účast v této bláznivé hře mě i nadále velmi baví. Uzavření Corony mi však ukázalo, že vést běžný život doma namísto neustálého cestování po světě může být i docela uspokojující. Když vydáme desku s Depeche Mode, vždycky po ní jedeme na turné. Celý tento proces obvykle trvá tři až čtyři roky. To je dlouhá doba. A čím jste starší, tím je čas vzácnější a vzácnější.

Tento čas můžete strávit i klidněji.

Přesně tak. Ačkoli jsem si život nikdy neusnadňoval. Často jsem si vybíral tu namáhavější cestu, dokonce i tu sebedestruktivnější. Je to prostě moje povaha. Potřeba větší stability, harmonie a řádu je však dnes jistě silnější.

Jak se obecně vyrovnáváte s věkem?

Zcela pozitivně. Jsem rozumnější, mnoho věcí se mi zdá jasnějších než dříve. Věcí, které mi dnes leží na srdci, ubylo. A to zjednodušuje život. Už se nerozčilujete kvůli maličkostem, protože se maličkostmi vůbec nezabýváte. Lépe víte, co chcete, a co je důležitější, lépe víte, co a koho už v životě nechcete. Jste soustředěnější - to je nesmírně příjemné.

Co je pro vás dnes největší výzvou?

Pravděpodobně to samé jako u všech lidí: být šťastný. Neustále jsme bombardováni tolika negativními zprávami, a to i prostřednictvím sociálních médií, že je stále obtížnější vnímat krásu v životě a najít tak štěstí.

Kde hledáte štěstí?

Tím, že se stáhnete do ústraní, opustíte svět venku, vypnete televizi, vypnete mobilní telefon a místo toho si vezmete do ruky knihu nebo si pustíte nějakou pěknou desku. Tím, že trávím co nejvíce času se sebou nebo s rodinou, například jdu se synem Jimmym na basketbalový zápas nebo se projdu s přáteli do Jeffovy pizzerie, kde strávím příjemný večer. To je pro mě štěstí.

Na co jste nejvíce hrdý?

Že jsem relativně dobrý otec, alespoň to říkají moje děti. A také to, že se mi zatím docela daří jako manželovi. Udržet rodinu není snadné v oboru, který se vyznačuje tím, že je někdy i několik měsíců mimo domov.

Máte ještě sny?

Ach ano. Rád bych se potápěl se žraloky. Vydat se pod vodu na pobřeží Jihoafrické republiky do jedné z klecí, kde kolem vás plavou velcí bílý. Dovedu si představit, že by to bylo velmi působivé. Ale prosím, neříkejte o tom snu mé ženě (smích).

Dominik Hug, Blick.ch