DeMorgen: “Memento mori” od Depeche Mode: elegantní adieu, dechberoucí výlet ★★★★☆

Depeche Mode sice vstupují do svého posledního dějství, ale tato nadupaná skupina dnes zaujme vynikajícími písněmi. Memento mori by totiž klidně mohlo být jejich nejsilnějším eposem tohoto století.

"Čas je prchavý," hřímá Dave Gahan ve skladbě Ghosts Again. V jeho hlase se zračí bezelstný klid. Tento první předsunutý singl odkazuje na jejich starší mistrovské dílo Violator (1989), ale především dokonale vystihuje elegantní melancholii Mementa mori. Čas je prchavý, vyzařuje z každé písně. Cokoli krásného nebo křehkého vám může kdykoli proklouznout mezi prsty jako sypký písek. A přesto vám deska málokdy připadá jako mlýnský kámen na krku.

Žádný z fanoušků, který si ji pustí poprvé, dnes nebude očekávat bezstarostný synthpop z jejich raných let (stačí si vzpomenout na hopsavou "Just Can't Get Enough!"), ale známá melancholie Depeche Mode teď vypadá o několik odstínů temněji. Dominantní témbr nového dlouhohrajícího alba se dokonce přiklání k fialové, půlnoční modři a elegantní černé.

NEKLIDNÝ A NEUSPOŘÁDANÝ

Depeche Mode často textově přechází do introspektivního módu. Stejně často vám ale náladu zatemní zlověstný industriální dron, kterým deska začíná. V dystopické a paranoiou prodchnuté "My Cosmos Is Mine" se dokonce zdá, že skupina podněcuje album, v němž vám každé zákeřné praskání a ledový syntezátor mají zatemnit den. Rtuťovité popové melodie a hutné beaty to však srovnají. Dokonce i když v té písni slyšíte Davea Gahana, jak opakuje "no fear" jako mantru a snaží se uklidnit sám sebe. Jinde vám Depeche Mode téměř zkazí náladu elegickými synťáky v závěrečné skladbě Speak to Me. Ale ta píseň ke konci vykolejí, jako by The Velvet Underground objevili nervní bílý šum. Kdo se po tomto dechberoucím tripu necítí nabuzený a rozhozený, pravděpodobně neotočil volume dostatečně doprava.

Kraftwerkovská syntezátorová arpeggia v "Wagging Tongue" znějí klamavě frivolně, ale ampliónové duo stojící za Depeche Mode se specializuje na zranitelnost: "Právě jsem viděl umírat dalšího anděla," shrnuje Gahan sám sebe, když jakoby pokládá květiny na hrob svého padlého druha Fletche. "Soul with Me" je další takovou odkazovou záležitostí: píseň se prezentuje jako zasněný slzopudný popěvek, který se však pod surrealistickým světlem v tanečním sále Davida Lynche zkresluje.

NEOČEKÁVANÉ

Na jiných místech se dvojice také občas vrací ke svému vlastnímu neocenitelnému dědictví. 'People Are Good' působí jako pozitivní postskriptum ke klasickému 'People Are People' a produkčně se připojuje k Music for the Masses (1987). Pak si zase při názvu jako 'Don't Say You Love Me' mimovolně vzpomenete na text jejich zádumčivého hitu z devadesátých let 'It's No Good'. V té písni Dave Gahan obtahuje svůj morousovitý baryton přes orchestrální bondovské aranžmá a nostalgickou kytaru šedesátých let, zatímco debužíruje frázemi jako: "Ty budeš vrah, já budu mrtvola / Ty budeš smích, já budu samozřejmě pointa." V té písni se Dave Gahan snaží o to, aby jeho baryton byl co nejistější a nejpřesnější.

O něco méně ohromující je nanejvýš "Caroline's Monkey", v níž vládne absurdita, nebo "Before We Drown", která na první poslech působí, že se soustředí spíš na frekvenci rádia než na frekvenci vaší mysli. Ale i u takového továrního hitu by měl každý menší synthpopový hrdina své kostnaté prsty v bezpečí.

Ačkoli tak tato deska původně nebyla koncipována, Memento mori se nakonec stalo elegantním adieu Andyho Fletchera. A vlastně hlavně výbornou deskou, což jsme upřímně řečeno po jejich sice pěkné, ale někdy dost zanedbatelné tvorbě minulého čtvrtstoletí nečekali.