Depeche Mode oslavovali vytrvalost života a hudby v chicagském United Center

Po třech letech pandemie se prakticky každý potýká s nějakou ztrátou. Okolnosti jsou samozřejmě individuální, ale v podstatě všichni čelíme stejným otázkám: Jak truchlit, aniž by vás smutek zničil?

Jak uctít památku zesnulých lidí a zmizelých míst a zároveň se posunout dál do nových kapitol? Jak najít sílu a podporu a jak se vyrovnat s vlastní smrtelností? A jakmile tento krok učiníte, kam tuto energii nasměrujete?

Tyto otázky se objevily i v diskusi kolem patnácté studiové desky Depeche Mode, Memento Mori (vyšla minulý měsíc u Columbia/Mute). Klávesista, baskytarista a zakládající člen Andrew Fletcher, který se podílel na přípravě a demosnímání materiálu pro toto album, zemřel po disekci aorty šest týdnů před jeho nahráním. Světové turné 2023, které začalo 23. března a 5. dubna dorazilo do United Center v Chicagu, je prvním turné kapely bez něj.

Depeche Mode vznikli v roce 1980 v anglickém Essexu a z místní scény se stali jednou z největších kapel na světě. Dalo by se jim říkat elektro-pop, ale přesnější je říct, že si vymysleli vlastní hudební jazyk s působivě širokým vlivem. Procházka generačně rozvětveným davem v United Center naznačuje, že současné i bývalé subkulturní podivíny - klubové děti, punkáči, metalisté a gotici, spojuje víra a oddanost s fanoušky mainstreamové hudby.

Po odchodu multiinstrumentalisty Alana Wildera z Depeche Mode v roce 1995 tvořili po desetiletí základní trio skupiny multiinstrumentalista, zpěvák a hlavní autor písní Martin Gore, frontman Dave Gahan a Fletcher. V prvních dnech pandemie je život rozdělil, ale nakonec začali psát nové písně - včetně několika spoluprací mezi Gorem a Richardem Butlerem z Psychedelic Furs. Fletcher zemřel 26. května 2022 a Gahan s Gorem se rozhodli pokračovat jako duo. O šest týdnů později se podle plánu vydali do studia, aby se společně postavili hudbě - a čelili bolesti ze ztráty přítele.

Intenzita této zkušenosti, která podle Gorea a Gahana zlepšila jejich vlastní vztah, je cítit z celé desky Memento Mori (jejíž název latinsky znamená "pamatuj, že musíš zemřít"). Obsahuje některé z nejpřesvědčivějších skladeb Depeche Mode za poslední roky, včetně hlavního singlu "Ghosts Again". Témata alba jsou dobře prošlápnutá (smrt, láska, spiritualita) a někdy skladby záměrně odkazují na předchozí tvorbu kapely, ale nikdy nepůsobí vyčpěle.

Někteří kritici si kladli otázku, zda by známost Memento Mori mohla kapele ztížit získávání nových fanoušků (na rozdíl od potěšení těch starých). Tuto otázku si lze položit u každého umělce s tak dlouhou životností, ale zdá se, že Depeche Mode se jí nemusí zabývat - ne, když hudební supervizoři ve filmech a televizi odvádějí tolik práce. Skladba "Never Let Me Down Again" z alba Music for the Masses z roku 1987 se nedávno objevila ve filmu HBO The Last of Us a jejich peprný singl "Just Can't Get Enough" z roku 1981 vtipně zabodoval ve scéně honičky s medvědem v sanitce v novém filmu Cocaine Bear.

Ještě památnější je ovšem fakt, že se "Just Can't Get Enough" stala v roce 2017 součástí virálního memu, když byla použita jako soundtrack k videu, v němž nadřazenec bílé rasy a megafanoušek Depeche Mode Richard Spencer dostává ránu do obličeje. Gahan zprávu o Spencerově fandovství odsoudil tím, že ho označil za píču. "Myslím, že v průběhu let se několikrát stalo, že naše věci byly špatně interpretovány," řekl Billboardu. "Buď naše představy, nebo něco, kde lidé ne úplně čtou mezi řádky."

Vliv kapely se také nadále šíří prostřednictvím tvorby začínajících a undergroundových umělců. Minské darkwaveové trio Molchat Doma uvádí Depeche Mode jako svou inspiraci a minulý týden zaplnilo Riviéru davy mladých gotiků - což mě přesvědčilo, že kdyby byly lístky levnější, viděl bych v United Center ještě silnější zastoupení generace Z. Všichni, kdo se na koncertě podíleli, byli na místě. (Díky Robertu Smithovi z Cure za upozornění na Ticketmaster.) Jakmile jednou přijdete na chuť tomuto druhu hudby, je těžké se jí zbavit - jen se zeptejte asi 23 000 nadšených fanoušků, kteří přišli do United Center.

Středeční koncert byl hořkosladký, prostor na pódiu, kde mohly stát Fletcherovy klávesy, byl nápadně prázdný. Gore a Gahan se však postarali o to, aby se i toto vystoupení stalo oslavou. Zahájili koncert materiálem z alba Memento Mori. Ačkoli mohutná, těžká "My Cosmos Is Mine" mohla zmást lidi, kteří očekávali taneční hit hned od začátku (nebo kteří novou desku ještě neslyšeli), její temný, bluesový puls, vesmírná elektronika a úvahy ve stylu Space Oddity o životě mimo Zemi působily jako způsob, jakým nás kapela pozvala na tuto novou etapu své cesty. Ale i fanoušci, kteří chtěli čistý eskapismus, se zaradovali, když se rozjely devadesátkové klasiky "Walking in My Shoes" a "It's No Good".

Gahan je i ve svých šedesáti letech stále magnetický; jeho ladná gesta a časté pohyby jako by patřily do divadelního světa, zatímco hravé vrtění zadkem, pohyby v bocích a skoky na bicí stojan ho uzemňují v rock'n'rollu. Gore září, ať už sedí za klávesami, nebo vepředu drtí kytaru. Depeche Mode, které na pódiu proměnil ve čtyřčlennou kapelu dlouholetý bubeník Christian Eigner a multiinstrumentalista Peter Gordeno, byli tak sehraní, že jsem si nemohl nepředstavit, jak mocní by byli v malém klubu.

Jednou ze základních předností Depeche Mode je zkoumání dynamiky: hlasité a tiché, světlé a temné, dobré a zlé, pietní a tělesné. To se ještě umocňuje naživo, kdy Goreův sladký, andělský tenor tvoří ostrý kontrast ke Gahanovu emotivnímu barytonu, který se mění mezi hlubokým chraplákem a ďábelským hardrockovým chraplákem. Pečlivě sestavený setlist plynule přecházel mezi starými oblíbenými skladbami (včetně vždy aktuálního antikapitalistického jamu "Everything Counts") a novějším materiálem. Někteří fanoušci si možná přišli pro nostalgii, ale Depeche Mode nejsou nostalgií.

Obrovský prostor United Center se hodil pro nejrozsáhlejší materiál kapely (jako je seismická "I Feel You"), ale Depeche Mode dokázali i v neosobně obrovském prostoru vytvořit pocit intimity jako v malém divadle, zejména při ohromujícím provedení "In Your Room" a stripped-down verzi "Condemnation". Gahan a Gore zahráli druhou jmenovanou pouze se zpěvem a kytarou, přičemž stáli na úzké plošině, která vyčnívala z pódia - a píseň zakončili vzájemnou úklonou a objetím.

Kapela často nemluvila k publiku mezi písněmi a nechala většinu času mluvit hudbu a videoart. Copak se někdo neudusil, když věnovali "World in My Eyes" Fletchovi, když jeho obraz rozzářil masivní obrazovky na pódiu?

Než Depeche Mode spustili závěrečné písně přídavku ("Never Let Me Down Again" a "Personal Jesus"), dokázali, že navzdory vzestupům a pádům a srdcervoucí ztrátě zůstávají i po více než čtyřiceti letech své kariéry vitální. Jako by nám říkali: Pamatujte, že i vy jednou zemřete, tak ať je váš čas důležitý.