Depeche Mode už smějí chodit ven

Své deváté studiové album Ultra natáčeli britští Depeche Mode poprvé jako trio: neshody v kapele vyústily v odchod jednoho z klávesistů Alana Wildera.

Už předem se dalo tušit, že to pro jeho kolegu Andyho Fletchera, zpěváka Davida Gahana a skládajícího multiinstrumentalistu Martina Gorea nebude smrtelná rána. Jistotu přineslo až album Ultra (Mute 1997). Nabízí hudbu vrstevnatou, rozkrývající se až po druhém, třetím poslechu; hudbu při vší melodičnosti temnou a z dosavadních alb skupiny asi nejméně spokojenou; hudbu, jejíž autoři vědí, že při své popularitě se nemusejí chovat populisticky. Dva singly, vyjmuté z alba (Barrell Of The Gun a It`s No Good) určují mantinely dnešních Depeche Mode: od progresivního zvuku až k písni klasického depešáckého střihu. K takovému postavení ovšem vedla dlouhá cesta.

Ze zenových historek známe všemožné žáky mistrů, kteří léta museli zametat dvorek, než jim bylo dovoleno vykouknout za vrata, neřkuli dojít do vesnice nakoupit. Depeche Mode jako by si toto soustředěné vězení ukládali po léta sami: mluvili výhradně vlastním jazykem elektronických emocí, modelovali tu řeč do čím dál jemněj ších nuancí, vytvářeli si vlastní triky, symboly, klišé. Nejdokonaleji zametali nejspíš na albu Violator - anebo tam možná zjistili, že už jsou ve slepé uličce? Na každý pád se už příště pustili mimo dosavadní prostor. Úder velkého setkání s okolním světem jim do náruče vmetl kytary, bicí, gospelovou a bluesovou inspiraci: to bylo na Songs Of Faith And Devotion. Letošní album znamená uvolnění po vzepětí: je tu víc z onoho vlastního jazyka, nyní už však v těžko identifikovatelné směsi s řečmi ostatních. Zní to osobitě, komunikace funguje. Depeche Mode to zvládli, dlouholetá výrazová askeze měla smysl, byla jim modelovým předobrazem chování v opravdovém světě. Depeche Mode už smějí chodit ven.