30 let! Songs of faith and devotion 2/5

Ačkoliv společné bytí ve studiu bylo neustále velmi obtížné, kapela v Madridu nahrála skladbu, která Gahanovi naprosto učarovala.

Gospelem ovlivněnou Goreho kompozici nazvanou Condemnation: „To je píseň, kterou jsem zpíval přímo ze svého srdce. Opravdu jsem měl pocit, že jsem s ní bytostně spjatý. Velmi se mne dotýká,“ rozplýval se později Gahan. Skladba byla nahrána ve sklepní místnosti madridské vily. Tu píseň by normálně nazpíval Gore, jenže Gahanovi, přivyknuvšímu americké hudební scéně, dal gospelový nádech skladby možnost vyjádřit své aktuální hudební cítění. Sklepní prostor vily byl pro nahrávání Condemnation zvolen, aby písni dodal ten správný “chrámový“ zvuk, jak se
později vyjádřil Dave Gahan. Martin Gore obšírněji přidává: „Ve skladbě Condemnation
nejsou využiti žádní jiní zpěváci - jako doprovodné vokalistky apodobně. Vše to vznikalo téměř až klasickým gospelovým způsobem. Nahrávali jsme další hlasy a části odděleně a postupně to skládali dohromady. Nic jsme nesamplovali. Prostě jsme to zpívali jako vokální kvartet. Bylo to velmi zajímavé a myslím, že Dave ve skladbě Condemnation, nazpíval vůbec nejlepší vokály za celou naši kariéru.“
Gahan byl poklonou o nejlepších vokálech nadšen, cítil to naprosto stejně: „Ta skladba je vrchol. Text i melodie jsou jednoznačně to nejlepší, co jsme kdy vůbec natočili. Je to jedna ze skladeb, které bych nejraději napsal sám. Je to cesta ven ze starých zvyklostí. Při kontrole záznamu u zvukového technika, jsem měl pocit, že se to vážně povedlo a stejného názoru byl i Flood a všichni kolem. Chtěl bych, aby lidé poslouchali především tuto skladbu, myslím, že jsme dali dohromady něco skutečně mimořádného.“
Právě Gahan oslavil během natáčení v Madridu své 30. narozeniny.

Dostal dort se svíčkami a Flood v ten den ukončil nahrávání dříve, aby si všichni společně mohli vyrazit slavit do okolních klubů a vše zakončili v podniku s názvem „Oh Madrid“, kde vydrželi až do dopoledních hodin následujícího dne. Opět to na pár chvil vypadalo trochu jako za starých dobrých časů. Týden poté měla kapela naplánovaný volný víkend, Fletcher a Wilder se vrátili domů, zatímco Gore, Gahan, producent Flood a asistent kapely Daryl Bamonte se hned v pátek vydali do Barcelony na sobotní koncert irských U2 v Palau Sant Jordi v rámci turné ZOO TV. Ubytovali se ve stejném hotelu jako Irové a dokonce šli na společnou večeři. Návrat do Madridu vše pomalu vracel do špatných kolejí. Světlou výjimkou byl 1. červen, kdy se na Alanovi narozeniny (1. června) ve studiu objevil fotograf a režisér Anton Corbijn, který společně s Darylem Bamontem připravil oslavenci dárek v podobě autíčka na ovládání. Byla to jedna z malých veselejších chvilek, kterou vila v té době zažila. Kapela měla několik rozpracovaných písní, ale všichni chápali, že je potřeba změnit prostředí a pro další nahrávací frekvenci vybrat jiné místo. Madridská vila se v jejich myslích stala symbolem zmaru.

V polovině června se všichni odebrali do svých domovů. Wilder s Floodem a Millerem hledali nové studio, Gahan se vrátil k Terese do Los Angeles a Fletcher se rozhodl využít pozvání a podívat se do nového domova Davida Gahana. Společně navštívili vystoupení The Cure v Rose Bowl v Pasadeně, které se konalo 27. června a tak se tito dva členové Depeche Mode, po čtyřech letech vrátili na místo svého nejslavnějšího koncertu. Po vystoupení Roberta Smithe a jeho skupiny, uspořádal Dave Gahan u sebe doma párty, které se vedle Fletchera zúčastnil také Perry Bamonte (bratr Daryla Bamonteho) z The Cure, producent Rick Rubin,
Flea a Anthony Kiedis z Red Hot Chilli Peppers, Slim Jim z The Stray Cats a také baskytarista David Navaro z Jane´s Addiction. Unavený Fletcher odpadl jako první a podařilo se mu tak zaspat největší zemětřesení - v této seizmologicky velmi nestabilní oblasti - za posledních 40  let. Otřesy o síle 7.3 stupně na Richterově stupnici si vyžádali i oběti na životech a mnoho zraněných, způsobily rozsáhlé škody, ale Andyho Fletchera vzbudily až jeho dozvuky o tři hodiny později: „Ale i to bylo to opravdu hrozné, celá postel se třásla a já jsem prvně nevěděl, co se vlastně děje.“

10. srpna se Depeche Mode přesunuli do německého přístavního města Hamburk, do studia Chateau de Pape na Bogenstrasse. (V současné době se studio jmenuje Home Studios, v roce 1999 bylo zrekonstruováno). Studio si kapela pronajala do konce měsíce. Přivezli s sebou 9 syntezátorů a také 40 let staré varhany a vlastní kuchařku. Ubytovali se v hotelu Mariott, pokoje si zamluvili na jméno Daryla Bamonteho. Do samotného studia se přesouvali v červených Volvech s kouřovými skly a poznávacími značkami Offenbachu, aby zmátli
fanoušky, kteří je všude pronásledovali. I když pracovní morálka členů Depeche Mode nedoznala žádné velké změny, nová deska se konečně začínala rýsovat.

Bylo to především zásluhou Alana Wildera a Flooda, kteří ani v Hamburku neubrali nic ze svého nasazení. Psychický stav Andrew Fletchera se od prvního dne nahrávání zhoršoval a na Bogenstrasse vydržel jen týden, znovu se vrátil do Priory. V Německu velmi populární kapelu, navštívili ve studiu novináři z teenagerských magazínů Bravo a Popcorn, těm bylo diplomaticky řečeno, že Fletcher je v Londýně, aby dokončil řidičské zkoušky.

Ostatní tři členové měli pracovní rozvrh od třetí hodiny odpoledne až do jedné ráno. Poté
následoval odchod do místních klubů, kterými je prováděli studioví zvukaři a přátelé z německé pobočky Mute. Kapela se objevila ve známých klubech jako Unit, zaměřeném na techno scénu, také v klubu Stairway či v Madhouse, či v nočním klubu Kaiserkeller ve čtvrti St. Pauli. Právě zde v roce 1960 odehráli Beatles své první vystoupení po příjezdu do Hamburku. Depeche Mode hráli stolní fotbal a pátky a soboty skupina věnovala soukromým párty, kde Gore a Wilder odehráli pro zvané na klavír několik písní z nové desky. Ne tak ale
Dave Gahan, který i v Hamburku pobýval většinu času zamčený ve svém pokoji, vlastně
neustále pokud nestál ve studiu za mikrofonem.

I Goreho utápění se v alkoholu přesáhlo veškerou míru. Během svého 11 hodinového pivního maratónu dokázal vypít 67 piv v třetinkových plechovkách. Přesto se aspoň dočasně podařilo obnovit Goreho komunikaci s Wilderem. Po odjezdu Fletchera, který fungoval jako prostředník mezi nimi, měli k sobě najednou blíž. Za kapelou přijel na několik dní fotograf Anton Corbijn, aby pořídil pár záběrů s Gahanem, Wilderem a Gorem ve vykřičených hamburských uličkách, které se později objevily na bookletech pilotního singlu a alba. (Proto Fletcher, který nebyl přítomen, na exteriérových záběrech chybí).

Kapela měla rozpracováno pouze jedenáct písní a už bylo zřejmé, že díky obrovskému zpoždění se nepodaří žádnou další dostat z fáze demosnímku. Podle asistenta kapely Daryla Bamonteho, tak skupina nezačala ani pracovat na skladbě Slow. „Ta píseň byla excelentní, něco jako Dressed In Black,“ komentoval ji Bamonte. (O 20 let později tuto skladbu Martin L. Gore vytáhl ze šuplíku a předělal pro desku Delta Machine.)

Během nahrávání Dave Gahan nazpíval vokály na devět rozpracovaných skladeb, Gore
na dvě. Skupina velmi dlouho řešila, kterou zařadit na pilotní singl, protože Gahan velmi houževnatě prosazoval Condemnation, ostatní navrhovali především I Feel You, ale také In Your Room, či Walking In My Shoes. Proces nahrávání této písně popisuje Wilder: „Tuhle skladbu jsme nahrávali pro nás ne příliš obvyklým způsobem. Mimo jiné jamováním. Martin hrál na kytaru, já na baskytaru, k tomu jsme měli puštěný bicí automat. Tím jsme položili základní atmosféru celé písně. Potom následovalo mnoho pokusů a omylů, zkoušeli jsme
refrénové basové linky a kytarové riffy. Od té chvíle jsme s Floodem začali sestavovat různé bicí smyčky, smyčcová aranžmá, hlavní riffy (s kombinací piána a cembala, prohnané přes kytarový zesilovač) a další údery a části písně. Naproti tomu byly basové linky pro jednotlivé sloky mnohem více problematické, a ve skutečnosti jsme vše dokončili, až v úplném závěru nahrávání.“

Magazín Bravo přinesl začátkem září reportáž o pobytu kapely v hamburském studiu a poprvé také přinesl fotografii, na které se objevil Gahan se svou novou image. Mezi fanoušky kapely to způsobilo velké pozdvižení, v obavách co se s frontmanem kapely děje: „Za standardních okolností je Dave typickým stylizovaným mužem v popředí a idolem dívek, ale teď je změněný k nepoznání. S pěšinkou uprostřed hlavy, vlasy dlouhými až ke krku a bradkou, vypadá velmi zpustle. Celkově je až nezdravě pobledlý,“ neuklidnilo fanoušky Bravo.

Svůj pobyt kapela nuceně prodloužila do poloviny září. Poslední týden před ukončením nahrávání v Německu se do Hamburku přijeli podívat na průběh nahrávání manželky Dave Gahana a Alana Wildera, a také přítelkyně Martina Gorea, která přivezla i jejich malou dceru Vivu Lee. Na samém konci nahrávání se v hamburském studiu stavili kolegové Depeche Mode z Mute kapela Erasure, kteří na druhý den měli naplánované vystoupení v rámci svého
Phantasmagorical Entertainment Tour. Depeche Mode a Erasure si zahráli společně stolní fotbal a kulečník v hotelu, kde se Erasure ubytovali, v luxusním Grand – Elysée na Rothenbaumchaussee 10. Po vystoupení Erasure uspořádali společně afterparty a Depeche Mode pár dní na to opustili největší německý přístav.

Kapela ale stále neměla hotovo. Tři albové skladby: Judas, Get Right With Me a One Caress, bylo třeba nahrát a několik dalších ještě dokončit. A tak se po odjezdu z Hamburku všichni objevili koncem září v londýnských Olympic Studios (opět i s Fletcherem), kde se album touto dobou mělo jen mixovat. Kapela tak musela obsadit v Olympic dvě studia Studio Two a Studio Three. Rozpočet se šplhal do závratných výšek. Shaun de Feo, zvukový technik studia
popisuje jak probíhala denní rutina: „Martin byl ve studiu od časného rána, Alan už tam byl také, Dave přišel až v poledne. Později odpoledne Martin, Dave a Fletch odešli a my jsme tam zůstali do pěti do rána, tedy já, Flood, Chris Dickie a Alan Wilder. Programovali jsme a dělali jsme všechnu potřebnou práci.“

V horním studiu Mark "Spike" Stent hotové skladby mixoval, zatímco pod ním kapela nahrávala další skladby. Miller: „Mixování desky bylo velmi náročné, protože jsme nabrali extrémně velké zpoždění. Skupina byla vyčerpaná a čelila tomu, že hned po natáčení pojede na turné bez jakékoliv přestávky. Mark "Spike" Stent, starý přítel, který album mixoval, se teď stal jedním z nejlepších v tomto oboru, pracoval později s Oasis, U2 či Madonnou. Nicméně, i na konečném mixu se neblaze projevili boje mezi jednotlivými členy kapely. Je to skvělé album, ale teď jsem si jistý, že některé z písní nikdy nedosáhli svého plného potenciálu.“

V londýnském studiu navštívil kapelu William Shaw z magazínu Detail. Zachytil velmi zajímavě situaci ve skupině svými otevřenými otázkami. Nejprve zaznamenal, že Dave začal dávat přednost lidem, kteří mu říkali David, což doopravdy dřív nikdo nedělal. Poslouchá Jane’s Addiction, Soundgarden a Neil Younga. „Teď jsem naprosto a absolutně Neilhead,” vyznal se mu Gahan. Shaw byl velmi překvapen novým vzhledem a chováním frontmana Depeche Mode: „Největší rozdíl je ve způsobu, jakým jedná. Předtím sdílel ostýchavost s ostatními členy jeho kapely, teď je sebevědomý a hyperaktivní s neskrývaným nadšením. Jsem ohromen tou proměnou, že mu to musím říct. A on ztišuje hlas a šeptá mi:
„Každý aspekt mého života se v posledních několika letech změnil. Všechno. Rád bych věřil tomu, že jsem mnohem lepší osobou, než jsem byl kdy předtím." Dívá se mi do očí a říká. "Už jsem prožil hodně věcí, Williame. „Přemýšlí a po chvilce říká: „Myslím, že jsem popíral mé skutečné pocity mnohokrát, musel jsem lhát, nesčetněkrát jsem v mém životě lhal lidem, ke kterým jsem měl mít lásku, úctu a péči o ně. Tak jsem ty pocity vyhodil úplně." Vzápětí ale Gahan pokračuje: „Mám také syna. Je to velmi bolestné. Chci ho ovlivňovat, ale nejsem tam, takže to není reálné, víš? Nechci ho nechat vyrůstat se stejnými pocity, jaké jsem měl, když můj nevlastní otec zemřel a přemýšlel jsem, co se děje. Chci, aby Jack věděl, že má otce.” Upřímné vyznání vzápětí mění v zapírání, že by bral drogy: „Pití? Jo. Když jsi v kapele, jsi v gangu. A když jdete ven, můžete cokoliv. Vyjdete do města a to město vám patří. Můžete jít do jakéhokoli klubu. Cokoliv, co potřebujete, můžete dostat. A také dostanete. Ale drogy? Hmmm. To opravdu ne. Ne, ne. Pil jsem velmi moc, jako většina lidí, když se dostanou do jistého věku. Malý drink se proměnil v jeden velký.“

Ale právě zde v Londýně došla Wilderovi trpělivost s Gahanovou drogovou závislostí a inicioval setkání celé skupiny. Gore: „Dave v té době bral už opravdu velké dávky heroinu. Trvalo to dlouho, než jsem si to uvědomil, nejsem drogový expert, nepoznám symptomy. Řekli jsme mu, že toho musí nechat, že se dostává do velkého nebezpečí.“ Gahan: „Měli strach o mé zdraví, samozřejmě mi to ale nedocházelo, a tak jsem na Martina začal křičet: Ty vypiješ 15 pint za noc, potom se svlékáš a děláš scény, jak můžeš být takový pokrytec!" Gahan nakonec slíbil, že toho nechá, ale samozřejmě to neměl vůbec v úmyslu.

Nahrávání se blížilo k závěru, pro baladu One Caress nechala kapela známého producenta Will Malona sestavit smyčcové party a Martin Gore nazpíval skladbu za doprovodu 28 členů smyčcového orchestru: „Jednou jsme rozhodli, že chceme skutečné smyčce, tam byly pouze jedna nebo dvě volby, kdo by to měl nahrát. Will Malone - který je náhodou velmi podobný seriálové postavě 'Cat Weasel' (Čáryfuk), připravil v minulosti aranžmá pro píseň Unfinished
Sympathy od Massive Attack, která je velmi oblíbenou písní Martina, ale také mojí. Nahrávali jsme to v Olympic Studios v Londýně, k dispozici jsme měli 28 člennou smyčcovou sekci, během jejíhož hraní Martin nazpíval píseň naživo. Což znamenalo vůbec nejrychleji nahranou DM skladbu, společně se Somebody,“ vysvětlil Wilder.

Pro skladbu Get Right With Me, kterou novináři zařadili do kategorie gospelovo-hip-hopový hybrid, skupina přizvala podpůrné gospelové vokalistky Samanthu Smithovou, Basil Meadeovou a Hildii Cambellovou. To byl další velký průlom v tvorbě kapely. Použít doprovodné zpěvačky byl nápad producenta Flooda a členové kapely na to nejprve nechtěli přistoupit, ale nakonec souhlasili. Tím získali další rozměr. Pro nahrání balady Judas se ve studiu objevil Steafan Hannigan, který zahrál na klasické irské loketní dudy. Wilder: „Úvod Judas obsahuje loketní dudy se zpětně přimixovaným reverbem. Pěkná věc na zpětném reverbu je, že přidává prostorový zvuk, bez nějakého rozostření.“ Závěr této skladby přináší davový efekt, který je výsledkem zapojení všech lidí, kteří se pohybovali ve studiu, od studiových techniků, přes asistentky a kuchaře, celkem 15 lidí, multitrackovaných šestinásobně, což dodalo více než devadesát hlasů, při zapojení zpoždění a rezonance. Wilder později zvuk upravil, aby zněl jako zpěv jižanského kostela z 60. let. Judas byl i poslední písní, na které se pracovalo v mixážní místnosti a tento závěr bylo dokonalým shrnutím, posledních měsíců plných napětí. Flood: „Judas byl poslední song, který jsme mixovali, a to co si budu navždy pamatovat, je právě tenhle poslední den mixování. Jak Alan a Martin sedí na sedačce a hádají se o tom jak má ta píseň znít. A když říkám hádají, myslím opravdu do krve hádají.“ Gore původně inklinoval ke svému demosnímku, kdežto Wilder měl pocit, že píseň potřebuje více atmosféry. Goreovi se také nelíbila závěrečná část sekvenceru a tak se s Wilderem dlouho přeli. Daniel Miller a Flood, kteří byli v ten moment ve studiu vedle nich, jejich způsob konverzace nechápali. Nakonec vyhrál záměr Alana Wildera. „Finální verze byla dokončená pozdě v noci a Martin k ní moc neřekl, což u něj ukazuje, že se mu něco nelíbí,“ řekl Wilder později s notnou dávkou diplomacie. S velkým zpožděním, bylo album předáno na mastering a to až poslední měsíc roku 1992.

Ještě předtím  5. listopadu 1992 byla v tehdejším Československu oficiálně zapsána do obchodního rejstříku pobočka vydavatelství Mute Records, jako šestá pobočka
Mute na světě, a to pod názvem Mute Czechoslovakia (Mute CS). Sám velký Andrew Fletcher
se zúčastnil jejího slavnostního otevření.

Mastering nového alba byl starostí zkušeného Kevina Metcalfea. Metcalfe známý svou velmi
dobrou prací na albech Davida Bowieho (Diamond Dogs či Pin Ups) dokončil svůj díl práce krátce před začátkem nového roku. Album nazvané Songs Of Faith And Devotion bylo hotovo. V roce 2006 se Gahan za svým příspěvkem na albu ohlížel: „Nějak byla ta deska dokončena, musím říct, že můj podíl na ní byl velmi malý.“

Daniel Miller po patnácti letech hořce vzpomínal: „Každý zvuk každé skladby byl diskutován, někdy přátelsky, někdy vášnivě - myslím, ale že tak je to u každé desky Depeche Mode, jenže tohle bylo obzvláště obtížné a nemyslím, že někdo z těch co se toho zúčastnili, by si tím chtěl projít ještě jednou.“

Hned v prvních dnech roku 1993 se kapela společně s Antonem Corbijnem přesunula do Los Angeles, aby natočila video k pilotnímu singlu. Zde také Corbijn pořídil fotografie pro tourbook k připravovanému turné a kapela poskytla rozhovor pro americkou stanici MTV, kde Gahan všechny předem varoval: „Musím říct, že deska bude naprostý opak toho, co od Depeche Mode lze očekávat.“ Skladba, která nakonec prošla hlasováním členů kapely a byla vybrána jako úvodní singl, byla píseň I Feel You. Premiéry se videoklip dočkal již koncem
ledna na MTV a na mnohé zapůsobil až téměř šokujícím způsobem. Zpěvák křičící do kosočtvercového otvoru v drátěném pletivu “I Feel You“ (Cítím tě), rockově pohazující svými dlouhými vlasy, Wilder bušící do kompletní soupravy bicích, Gore hrající na kytaru a jediný Fletcher setrvává u nástroje, který Depeche Mode proslavil. Gahan se v klipu vysvléká do půl těla před dívkou(herečka Lyssete Anthonyová), která si pohrává s kněžskou štólou s vyšitými
písmeny D a M. Videoklip s rozpočtem sto tisíc liber splnil svůj účel. Lehce provokativní ale především velmi dobře prezentující “Nové Depeche Mode“.

Krátce po natáčení videa 16. ledna, se Andrew Fletcher zúčastnil další slavnostní události, tentokrát osobní, oženil se se svou dlouholetou přítelkyni Grainne Mullenovou a jak budoucnost ukáže, založil tak nejpevnější manželský svazek ze všech čtyř členů Depeche Mode. Krátce před vydáním singlu I Feel You se Martin Gore a Andrew Fletcher, spolu s osobním asistentem Darylem Bamontem vydali na pozvání české pobočky Mute CS do České republiky, aby zde na tiskové konferenci představili své nové album. Všichni tři odletěli společně z Kodaně směr Praha v malém dopravním letadle. Pražské ruzyňské letiště se ale zahalilo do únorové mlhy a nepřijímalo. Pilot tak byl nucen přistát v rakouském Linci, i přestože místní letiště bylo pod náporem hustého sněžení. Gore, Fletcher a Bamonte zde přestoupili do zánovního autobusu značky Karosa, který zamířil směr Praha. Všichni začali
tenhle výlet považovat za zlý sen. V centru Prahy se nacpali do nepříliš prostorného auta, "Nic špatného se stát snad už nemůže", prohlásil Martin Gore optimisticky, auto se v tu chvíli zastavilo a odmítalo jet. Nakonec se všichni přeci jen dostali do hotelu Relax v Podkozí poblíž Unhoště, kde již čekali čeští i zahraniční novináři. Ti pár hodin předtím společně v centru Prahy v Rockcafé poslouchali v předstihu nové album. Tisková konference s Andrew Fletcherem a Martinem Gorem v Hotelu Relax, několik málo kilometrů za Prahou trvala téměř hodinu. Novináři se mimo jiné dozvěděli, co si myslí Gore o sólovém projektu Alana Wildera: „Nemyslím, že by to naše desky nějak moc ovlivnilo, ale jeho projekty se mi líbí.“
A také získali povědomí, jaké jsou vlivy kapely: „Hudebně jsme byli ovlivněni především
Kraftwerkem a způsobem jejich práce se syntezátory a pokud jde o textovou stránku, myslím, že mě nejvíce ovlivnil John Lennon.“ Na otázku, co si myslí o novém
vzhledu Dave Gahana, Andy Fletcher odpověděl: „No, chtěl vypadat jako Ježíš
Kristus.“ Martin Gore s vážnou tváří kontroval: „Hlavně změnil svůj životní styl a myslím, že to ho ovlivňuje daleko více.“ Na dotaz co právě teď dělají další dva členové opověděli: „V tomto okamžiku se připravují na naše turné, Alan je ve studiu, připravuje se na živé koncerty,
zatímco David je někde v tělocvičně a posiluje, aby byl fyzicky fit atd. My jako druhá polovina děláme propagaci tomuto LP.“ Martin Gore se ani nebránil otevřenému přiznání,
kdo že je vlastně za zvuk Depeche Mode zodpovědný: „Na rozdíl ode mne je Alan člověk s klasickým hudebním vzděláním, studoval hru na klavír, zatímco já mám takové základy. Ve 13 letech mne naučili dva akordy a moc jsem od té doby nepostoupil. Ovšem zase jsem schopen zachytit vášeň, touhu. Takže já udělám základní koncept a pak nechám na Alanovi, aby ho nějak rozvíjel, vždycky samozřejmě sedím vedle něj a dívám se, co s tím dělá. Pokud se mi zdá, že ztrácí myšlenku nebo, že se ubírá jiným směrem, pak mu to řeknu a takto se
vzájemně ovlivňujeme.“

Druhý den ráno se mlha rozplynula a Gore a Fletcher odletěli do Londýna. Singl I Feel You se objevil na pultech prodejen 15. února. Obal nahrávky na první pohled odkazoval na podobnou Corbijnovu práci u singlu Personal Jesus. Opět kříž, tentokrát černý, rozdělující plochu na čtyři šedá pole, v každé poli fialový obrazec symbolizující jednotlivé členy kapely. Pro ty, kterým by tato zobrazení nic neříkala, připojil do spodní části každého z nich číselný kód, složený z dat narození jednotlivých členů kapely. Singl I Feel You se v britské hitparádě objevil poprvé Depeche Mode a také hned nejvýše 27. února a to na 8. pozici. Od té chvíle ale strmě padal dolů. Ve Spojených státech dosáhl v žebříčku prodeje singlů nejvýše na 37. pozici, což naznačovalo ústup z pozic vydobytých v období desky Violator. Přesto byl singl
I Feel You rozhodně ojedinělou skladbou v katalogu singlů Depeche Mode:
mnohem přímější hudební vyjádření, živě nahrávané bicí a kytara. Ty jsou ale samozřejmě proloženy vrstvami elektronických linek. Wilder: „Všechny bicí jsou nahrány živě. Většina z nich byla nasamplována a potom natočena do sekvencí ve formě bicích smyček. Samozřejmě se postupně měnily, tak jak se celá skladba vyvíjela. Ta série bicích smyček byla nasekvencována společně, a to využitím Cubase (hudební software) od Steinberg, ale v rozdílném složení, než v jakém byly původně nahrány. Bicí byly zaznamenány ještě během pobytu v Madridu.“

Singlovou verzi písně mixoval Mark Stent, Alan Wilder (v kreditech uvedena nesprávně celá kapela) a Flood. Jako b-stranu singlu skupina použila píseň, kterou nahrála se smyčcovým orchestrem, Gorem zpívanou baladu One Caress. Singl I Feel You se samozřejmě objevil také ve dvojici dvanáctipalcových desek. Na standardní se objevily remixy od Marka Stenta (Throb Mix) a od Supereal a Johna Crossleyho v trance provedení nazvaném Babylon Mix. Na limitované edici se objevily dvě verze I Feel You, které remixoval slavný skladatel a producent
Brian Eno (Life's Too Short Mix a Swamp Mix), Gore: „Poslali jsme mu pásky, Flood se s ním zná díky spolupráci s U2. Jeho mixy mají opravdu zvláštní atmosféru, pokaždé když si je přehrávám a není podstatné, zda je den či noc, tak mne nutí usnout. Je to opravdu zvláštní, dokonce jsme je museli odstranit z auta, protože i moje přítelkyně během řízení málem zaspala.“ O další remix pilotního singlu se postarala londýnská elektronická kapela vydávající také u Mute Records - Renegade Soundwave (slavní Chemical Brothers později tuto kapelu označí jako jeden z významných vlivů pro svůj zvuk), remix je pojemnovaný Afghan Surgery Mix. Ve Spojených státech byl o pár týdnů později vydán ještě další mix I Feel You, objevil se ale pouze na promo disku vydaném společností Sire/Reprise. Tato verze nazvaná Intro Edit, je identická se singlovou až na odstraněné intro, kterému vévodí skřípavý zvuk a právě ten překážel americkým rádiovým stanicím.

V době vydání pilotního singlu byl už Wilder znovu ve studiu. Společně se Stevem Lyonem v londýnských Olympic Studios připravovali koncertní verze skladeb. V této práci Wilder pokračoval poté i v jeho domácím studiu.
Týden před oficiálním vydáním nového alba se Mute a Depeche Mode rozhodli uspořádat v klubu Ministry Of Sound na londýnské Gaunt Street, satelitem přenášenou poslechovou párty s jejich novým albem. Přímo do Ministry Of Sound se spolu se skupinou dostalo také 700 jejich příznivců, kteří jim mohli pokládat otázky, stejně jako další fanoušci po celém světě, kteří se sešli v klubech ve svých zemích a sledovali přenos díky televizní technice. V České republice celou akci organizovala Mute CS a uskutečnila se v klubu Radost FX. V samotném Londýně setkání moderoval známý DJ Simon Mayo (dva roky předtím přebíral za Depeche Mode BRIT Awards). Wilder: „Přišlo nám jako skvělý nápad dát dohromady v jeden okamžik naše fanoušky z celé Evropy a pustit jim naši novou nahrávku.“ Před půl desátou vše začalo. Členové kapely se objevili ve zvláštním rozpoložení. Netečný Fletcher, trpělivý Gore, usměvavý Wilder a opilý a rozšafný Gahan, který neustále skákal svému kolegovi Goreovi
do řeči a žertoval. Gore během přenosu vysvětlil způsob skládání písní: „Nevím, co mne vede
k psaní písní, snažím se sdělit emoce, vezmu pero a v prvních třech řádků se dotknu Boha, v dalších pěti sexu a tak to pokračuje.“ Na otázku položenou z Prahy "Budete na turné osmnáct měsíců, není to příliš dlouho?" Gore odpověděl: „Bude to možná naše nejdelší turné, představuje asi 150 koncertů a bude tam spousta měst, kde jsme předtím nehráli. Jedeme do Jižní Ameriky, je to zvláštní, lidi se ptají, jestli je to strašné být na turné 18 měsíců, někdy je hrozné být odpoledne od pěti do osmi někde venku.“ (pozn. Turné samozřejmě
nebylo plánováno na 18 měsíců, ale od května 93 do července 94, přesto se délka 18 měsíců objevovala v různých článcích o turné jako přes kopírák). Frontmana Gahana přešel smích jen v okamžiku, kdy padla otázka ohledně jeho nového vzhledu a on s trochu rozpačitým výrazem odvětil: „Hudba je důležitější.“ Poslední otázka, kterou moderátor Simon Mayo kapele položil, zněla „Jsou pravdivé informace, že se po skončení turné rozpadnete?“ Wilder se šibalským úsměvem odvětil: „Pokud vím, nejsme nějak rozděleni, ale jeden nikdy
neví.“ Hm.