Filmový dokument Depeche Mode 101, v kterém hráli náctiletí fanoušci kapely, byl první skutečnou rea

"Wow, spousta lidí, kteří mají opravdu cool účesy, malují si oční linky a nosí všechno černé, tohle jsou moji lidé.“

Představte si, že je Vám 17 let a zavolají Vám z Vaší nejoblíbenější kapely na světě, aby vás pozvali na turné. Přijíždí autobus a vy naskakujete na pekelný výlet, a klidně propásnete svůj maturitní ples, protože tohle je sen. Vyjíždějte s kamarády, tancujte na dálnici, zpíváte své oblíbené písně na mnoha koncertech po celé zemi a po koncertě jdete na after párty a na after párty po after párty. Ale to je doba, kdy se většina lidí probudí, protože to může být jen fantazie. Ale pro osm dospívajících v roce 1988 byla tato snová meditace velmi reálná.

Depeche Mode jsou tou kapelou o které je řeč, a taneční soutěž byla vstupenkou na tuhle jízdu a báječný film. Každý krok jejich cesty byl natočen pro dokumentární film Depeche Mode 101, podivuhodný dokument vydaný v roce 1989 pod vedením Chris Hegedus a jejího manžela D. A Pennebakera, režiséra, který stál za ikonickými hudebními dokumenty, jako je Don´t Look Back s Bobem Dylanem. Film 101 nebyl ale pouze přepínáním záběrů na kapelu a její fanoušky. Nevědomky se tento film stal skutečně první realitou show, když byli vhozeni do jednoho autobusu v podstatě náhodně vybraní náctiletí cizinci, kteří se tváří tvář kamerám, stali rychle kamarády, aby společně shlédli přelomové stadiónové vystoupení Depeche Mode v Rose Bowl. Stejně tak, jako nejvlivnější dark wave kapela v koženém oblečení, tak i teenageři z autobusu dělají tento film legendárním. Není to náhoda, že tváře fanoušků je to první, co je ve filmu 101 zobrazeno. Kamera zachytává křičící fanoušky, kteří jsou oblečeni v černém, k tomu jejich velké náušnice a všichni doslova hoří, aby se už Depeche Mode objevili na pódiu. S jejich albem Music For The Masses (které mimochodem právě slaví 30 let od vydání), přinesli DM omamnou směs melancholie a melodie, které nikdy nebyly silnější. Což bylo oceňováno i těmi, kteří nenáviděli jejich synthpopové začátky. Depeche Mode přizvali Pennebakera, aby zdokumentoval jejich americké turné v roce 1988, které finišovalo slavným Koncertem pro masy v Rose Bowl v Los Angeles – největší show jejich kariéry, ale nebyla stadionová show nebo hudba, co přimělo Pennebakera, aby se k Depeche Mode připojil, byli to jejich fanoušci. "Můj nejsilnější zážitek bylo to, jak na ně publikum reagovalo. Tohle nebyli obyčejní rockoví fanoušci, kteří si odpoledne vyrazí na rock 'n' rollový koncert a pivko. Fanoušci Depeche Mode působili dojmem, jako když pro ně existuje jen tenhle koncert a tahle kapela. Nic jiného," řekl Pennebaker v roce 1989. Depeche Mode si toho byli rovněž vědomi. Tři týdny po zahájení natáčení přišli mezi režiséry s riskantní myšlenkou: taneční soutěž, která by vynesla na palubu autobusu fanoušky, kteří by absolvovali cestu z New Yorku do Kalifornie, podél slavné Route 66. „Všichni jsme teď přesyceni druhem voyeurismu, který přináší reality TV již více než dvě desetiletí," řekl bývalý člen Depeche Mode Alan Wilder v roce 2014, "ale v roce 1988 to byl neobvyklý a rozhodně riskantní přístup." Tisícům fanouškům Depeche Mode bylo řečeno, že se mají vystrojit na natáčení a dostavit se do Club Malibu na pláži Lido v New Yorku na taneční casting. 18-letý Jay Serken shrnul své místo v 101 v roce 1989 : „Měl jsem ukázat co jsou fanoušci Depeche Mode zač, bavit se, představit turné, pohovořit s kapelou, opíjet se a vyzvracet ... OSLAVA!!!!" Pozdrav na kameru, námořnický klobouček, černobílé kraťasy a úsměv, to je ve filmu 101 Christopher Hardwick. Christopher byl určitě jednou z nejvýznamnějších postav vybraných na tanečním parketu v Malibu. Dokonce i dnes Hardwick stále září, jako by mu bylo 18 let, když mluví o kapele. "Depeche Mode jsou ultra cool. A my měli pocit, že jsme odlišní, přesně takoví, abychom mohli být jejich fanoušky," vypráví Hardwick během telefonního rozhovoru z New Yorku. "Wow, parta lidí, kteří mají opravdu cool účesy, malují si oční linky a nosí všechno černé, tohle jsou moji lidé.“

Liz Lazo, se ve svých 18 letech objevila na "konkurzu", s jasně červeným krátkým účesem a černým kloboukem, který napodoboval styl Martina Gorea. Na rozdíl od většiny dospívajících, kteří se této události zúčastnili, se dostala mezi vybrané fanoušky. „Někdo mi řekl, že Depeche Mode natáčí film a lidé jsou vybíráni, aby vyprávěli, proč mají rádi skupinu." Říkala jsem si proč ne. Týden poté co jsem absolvovala střední školu, mi zavolala manažerka kapely:" Děvče, sbalte si tašky, odjíždíte příští týden! " Cože?!"

Tak začal chorál "Why not?" děcek z autobusu 101: Christopher Hardwick, Liz Lazo, Oliver Chesler, Sandra Fergus, Mia Decaro, Jay Serken, Chris Parziale a Maggie Mouzakitis - mladí lidé, kteří se stali rodinou na divoké cestě po celé Americe zahrnující koncerty Depeche Mode v Pittsburghu, Arizoně a Pasadeně. Chesler byl v té době sedmnáctiletý. Obětoval maturitní ples i samotnou maturitu, aby se mohl vydat na depešáckou jízdu se svou první láskou Fergus. Chesler vynikal typickým mohawk účesem a tmavými očními stíny, oproti jeho stylu vypadal šatník Depeche Mode v celém filmu 101 jako z nedělní školy. "Dali nám tlustou knihu napsanou na psacím stroji s podrobným itinerářem s místy, kam jsme měli jít a co jsme měli jíst každý den," říká ze svého současného berlínského domu." Byl tam kluk jménem Marcel, který měl na starosti náš potravinový rozpočet, který se obvykle rozfofroval za pivo!"

Ve srovnání s dnešními reality show, které mají každý den nějakou chytlavou frázi, je film 101 osvěžujícím poctivým portrétem dospívajících. Usmívají se nad rozlitým pivem, bez ostychu mluví o zvracení, močení a smradu v autobusu s rozbitou klimatizací - pomáhají si navzájem s odbarvováním vlasů mezi koncerty, vystrkují nahé zadky na kameru a zapalují si jointy na hotelových pokojích. Je to neuvěřitelně nešikovné, nicméně jejich důvěra v to, že se vlastně nic neděje, je vrcholným prvkem, a tak sami pro sebe kradou show. "Pouštěli jsme si spousty muziky, sotva jsme v autobuse, zůstávali jsme vzhůru, tak dlouho, dokud byla k dispozici tequily," říká Hardwick. "Byli tam jen dva kameramani, kteří se pokoušeli zachytit životy každého z nás. Bylo to jen zaznamenávání, nic hraného ve stylu: „Musíš být víc takhle či něco podobného.“
Liz Lazo říká, že natáčení bylo zpočátku divné, ale vzhledem k tomu, že úvod nebyl tou nejdivočejší etapou cesty, tak se přestala starat. V jedné scéně je jedna z vrcholných skladeb alba Music For The Masses píseň Nothing spárována v koncertním provedení s karaoke verzí z autobusu. Liz Lazo s jistotou pěje do kamery, okamžik předtím, než se doslova ohýbá přes záda během tance. "Jo, bývala jsem gymnastka," směje se. "Potom se přese mne postavil Chris svýma nohama! To byla určitě jedna z těch epizod, kdy jsme měli trochu upito."

Velmi brzy - jak dospělí členové Depeche Mode, tak i jejich dospívající fanoušci začnou mluvit s kamerou, jako by to byla jejich přítelkyně, jejich zpovědnicí pro realitu. Během autobusového večírku s kapelou a členy posádky, prohlašoval Serken na kameru: "Toto je moje třinácté pivo! A já pořád chodím!" Kamera zachycuje, jak se hádající pár Chesler a Fergus dohaduje, Fergus se otočí na jednu kameru a říká: "Nenávidím ho.“ Další kamera si nachází frontmana Davea Gahana v zákulisí. "Nejsem si tím vůbec jistý," říká kameramanovi, napůl v žertu před vystoupením v Rose Bowl. "Pojďme zpátky do hotelu ... jim to nebude vadit." Ale show musí pokračovat.

Koncertní scéna skupiny Depeche Mode je jedinou částí filmu 101, která může soupeřit s charismatem jejich fanoušků. Na úvod zlověstné klavírní interlude Pimpf, zdvihají fanoušci pěsti do rytmu, než zasáhne syntetický puls Behind The Wheel. Děti z autobusu okamžitě začnou skákat a křičet, jakmile pódiová opona padá dolů. Oblečen v bílé barvě proti temnotě stojí Gahan v póze Ježíši Krista, manicky se točí, skáče a promlouvá ke svým fanouškům. Zde nastává u Depeche Mode přechod z lidského módu na mýtický. Jejich fanoušci jsou jako podaní svého pána, kterému zajišťují úspěch, a to na obou stranách Atlantiku a teď si definitivně podmanili Ameriku. 
"Byla to ta nejvíce vzrušující věc na celém světě. Bylo to neuvěřitelné, být vpředu a uprostřed všeho, s těmi našimi VIP visačkami. A k tomu nám hráli ty naše nejoblíbenější písně," tvrdí Hardwick. Když zazněl nástup (Behind The Wheel) a skladba pokračovala, tak jsme křičeli, jak holky na koncertě Beatles v 60. letech." Ikonický Shea Stadium v roce 1965 přitáhl díky Beatles více než 55 tisíc fanoušků. Koncert pro masy v podání Depeche Mode v roce 1988 nadchl více než 60 tisíc. 
Od éry 101 se u Depeche Mode všechno změnilo. "Tohle turné a ten film byly tak moc důležité, zvláště pro vnější vnímání skupiny," řekl Gore v roce 2003. „Vždycky jsme byli na okraji, obzvláště v Americe, ale turné z roku 1988 bylo první, které znamenalo vzestup." Depeche Mode upevnili svůj odkaz následujícím albem Violator. Ještě něco dalšího znamenalo úsvit na počátku 90. let: na MTV debutoval pořad The Real World v roce 1992.

V zákulisí a na všech těch afterpárty zacházeli s dospívajícími z autobusu, jako s hvězdami. Viděli na vlastní oči členy Depeche Mode, také Bona, Axla Rose a Ricka Astleyho. Zatímco se vzpomínky na dávné kalifornské noci už lehce rozostřují, Chesler má vyprávění, které kamery nezachytily: "Vzali nás do jednoho klubu v Los Angeles a podmínkou pro vstup byly skeletonové náušnice, a když jsme byli uvnitř, tak tam byly kompletně nahé dívky, které roznášely drinky. A to nemám ani potuchy, co se dělo v uzavřené části."
Chesler, Hardwick i Liz Lazo všichni společně ukazují na The Real World jako na první z mnoha ozvěn 101. Jistě, pokud bychom chtěli být důslední, tak technicky vzato byl první realitou show pořad An American Family. Ale Depeche Mode 101 se lišil a nastavil novou představu reality show tím, že vylíčil životy těchto dospívajících nejen jako dokument, ale i jako film, v kterém prožili parádní jízdu s jednou z nejlepších kapel 80. let.

"Před filmem 101 jsem nikdy neviděla film nebo show, který by spojil lidi, kteří se navzájem neznají, a jsou nuceni žít nebo cestovat společně. Byli jsme společně téměř dva týdny v autobuse, a [film] ukázal, jak jsme se navzájem propojili. Teprve potom přišla MTV, "říká Liz Lazo. "My jsme byli začátek."

Depeche Mode na premiéře 101