Fordham University Observer: Memento Mori 9/10

Po odchodu dlouholetého člena kapely Andrewa Fletchera proměňují Depeche Mode smrt v párty plnou podmanivých harmonií a svižného synth-popu.

The Observer se snaží sloužit komunitě Fordhamovy univerzity jako "Studentský hlas Fordhamova Lincolnova centra".

Autor: NOAH OSBORNE

28. dubna 2023

Žánr: Alternativní/synth-pop, New Wave

Na playlistu s: The Cure, Tears for Fears, Enigma

Depeche Mode, jeden z pilířů žánru nové vlny 80. let, jsou chlapci z anglického Basildonu, kterým temnota není cizí. Od odchodů Vince Clarkea a Alana Wildera až po četné problémy frontmana Davea Gahana se smrtí kvůli drogové závislosti se temnota stala charakteristickým rysem identity Depeche Mode.

V roce 2022 se však proti skupině postavily šance jako nikdy předtím. Mezi předčasnou smrtí Andrewa Fletche - často označovaného za tmel, který držel kapelu pohromadě - a Gahanovými úvahami o odchodu z kapely se zdálo, že pravděpodobnost opětovného setkání skupiny se každým dnem snižuje. S vydáním alba "Memento Mori" v roce 2023 však Depeche Mode dokázali to, co jim jde vždycky nejlépe - přijmout temnotu tím, že v ní najdou světlo.

"Memento Mori", v doslovném překladu "pamatuj, že musíš zemřít", je album, které sice v zásadě mohlo vzniknout jako reakce na Fletchovu smrt, ale zároveň nachází téměř zázračné způsoby, jak se vrátit ke všem vrcholným obdobím Depeche Mode od "Construction Time Again" z roku 1983 až po "Violator" z roku 1990 - a zároveň se odvážně posouvá vpřed s obnoveným životem.

Po svém ostře optimistickém debutu "Speak and Spell" z roku 1981 Depeche Mode ukázali, že vždy byli skupinou, která uměla elegantně a zároveň svůdně tančit s morbidními tématy temnoty a smrti. Po 40 letech své kariéry se kapela odvážila jít ještě o krok dál a spojila smrt s tancem, aby vytvořila své nejhlubší album od "Sounds of the Universe" z roku 2009.

Celoživotním fanouškům i náhodným posluchačům jistě přeběhne mráz po zádech, až otevřou pozvánku na strašidelný večírek Depeche Mode s otvírákem alba "My Cosmos is Mine". Takto zlověstně kapela neotevřela žádné ze svých alb od vyzývavě znějícího a podmanivého počinu "Playing the Angel" z roku 2005. Doplněno lehkým, ale postupně se stupňujícím beatem a duši drásající statickou elektřinou, duo Dave Gahan a Martin Gore předestírá srdceryvný bridge s texty jako: "Žádná válka, žádná válka, žádná válka/žádný další, žádný další, žádný další, žádný další/žádný strach, žádný strach, žádný strach, žádný strach/žádný tady, žádný tady, žádný tady, žádný tady, žádný tady/žádný déšť, žádné mraky, žádná bolest, žádný rubáš/žádný poslední nádech, žádná nesmyslná smrt."

Příznačná harmonizace, kterou zde sdílí strašidelné duo Gahan a Gore, je vítaným tématem, které se opakuje na celém albu, ale vzhledem k ročnímu výročí ruské války na Ukrajině, která stále vede k nesmyslným úmrtím, je zde obzvlášť pronikavá. Nicméně fanoušci, kteří nemají rádi, když se Depeche Mode pouštějí do politických témat, jako to udělali ve svém bahnitém a nekonzistentním počinu "Spirit" z roku 2017, se nemusí bát, protože toto je jediný případ, kdy tak činí, a funguje to báječně.

Skladby jako "Wagging Tongue", "My Favorite Stranger" a album definující moderní megahit "Ghosts Again" táhnou dvanáctiskladbové LP, protože v každé z nich jsou Gahan a Gore na svých hlasových vrcholech, i když na různých vlnových délkách. Tam, kde je "Wagging Tongue" duchovním synth-stompfestem, je "My Favorite Stranger" klubovou hymnou osmdesátých let v koženém oděvu, pro kterou si přijdou fanoušci na celý život, a zde se jim jí dostane v plné míře.

Nicméně "Ghosts Again" je na úplně jiné astrální rovině, protože se jí podařilo spojit styly obou skladeb pro efekt, který je ryze magický, a Gahan v ní emotivně vyřvává texty jako: "Sunday's shining/Silver linings/Weightless hours/All my flowers/Aplace to hide the tears that you cried/Everybody says goodbye". Ve spojení s jedním z nejdramatičtějších konců všech písní kapely, kdy společně harmonizují: "Faith is sleeping/Lovers in the end/Whisper we'll be ghosts again," tato píseň sama o sobě stačí k tomu, aby každému vyhrkly slzy.

"Ghosts Again" je nejsugestivnější písní kapely od alba "Precious" z roku 2005. Hlavní singl je vlastně tak působivý, že dokonale ztělesňuje identitu celého alba - zkrášlení smrti, které je melodicky melancholické - jiskřivé a zároveň strhujícím způsobem střízlivé.

Ti, kdo přišli na téměř povinné sólové vystoupení Martina Gorea, se ho dočkají i v "Soul with Me", kde Gore předvádí uklidňující kliniku, která zavání soulem a R&B. Skladba demonstruje Gorovu vokální nesmrtelnost napříč čtyřmi dekádami a téměř připomíná mladickou rozervanost přítomnou v "A Question of Lust" z alba "Black Celebration" skupiny z roku 1986.

Skladby jako "People are Good", "Before We Drown" a "Never Let Me Go" vynikají samy o sobě. "People are Good" zní jako moderní zpracování skladby skupiny "People are People" z roku 1984, doplněné o ironický, ale očekávaný pesimismus obklopující lidský úděl a refrén, v němž Gahan a Gore kvílí do propasti. "Before We Drown" a "Never Let Me Go" jsou klasické písně ve stylu Depeche, v nichž Gahan a Gore spojují své nebeské vokály s temnými tématy izolace. Zjednodušené, ale účinné beaty, které tyto skladby následují, ještě více upevňují schopnost skupiny vytvořit z minimalismu kouzlo.

Je zřejmé, že skutečný význam alba Memento Mori spočívá v tom, že uprostřed ztráty rodiny skutečně pochopí, jakou sílu má vzájemná pospolitost. David Gahan i Martin Gore totiž ukazují, jak působiví jsou každý zvlášť, ale společně jsou silou dost silnou na to, aby vydržela peklo, a zároveň dost nadpozemskou na to, aby rozdělila nebesa.

Sečteno a podtrženo: Na "Memento Mori" se duo Dave Gahan a Martin Gore snoubí s temnotou a zároveň se vrací ke starým trikům s osvěžujícími novými a zjednodušujícími efekty, to vše při zachování strašidelné aury, která skupině udělala jméno.

Vrcholy: Ghosts Again, My Favourite Stranger, My Cosmos Is Mine, Never Let Me Go

Nejslabší: Always You

Verdikt: 9/10