Memento Mode! (recenze alba)

Recenze alba Memento Mori depechemode.cz: Depeche Mode. Pro drtivou většinu z nás je to pojem, který nás provází od dětství či raného mládí.

Stále ta slova mají tu neopakovatelnou vůni a výjimečnost, jako v dobách, kdy jsme si je čmárali po školních sešitech a po zdech. Tenkrát to byla čtyři jména: Alan, Andy, Dave a Martin. Když odešel Alan, byl to obří zlom, ale Depeche Mode dokázali, a to i přesto, že Dave přemlouval Chárona, aby zabral veslem – se vrátit v roce 1997 s deskou Ultra, kterou fanoušci i kritika řadí mezi nejlepší alba, která kdy udělali. Poté pokračovali dál ve třech a bolest po ztrátě Alana v kapele někdy probublávala více, někdy méně.

Kapela se pevně držela svých zavedených zvyklostí a rituálů, každé čtyři roky deska a turné. A tak nějak s věkem, či chcete-li stárnutím, jsme se všichni uvelebili ve svých pozicích. Depeche Mode nám vždy přidělili pěkně zbrusu novou kolekci písní, která se někomu líbila více, někomu méně, ale nakonec jsme se všichni sešli pod pódiem, abychom aspoň pro tu chvíli byli s nimi. Depeche Mode se na svých deskách rozhodli stále více a více přimykat ke své interpretaci a chápání blues, což kritika oceňovala, a myslím, že toto jejich snažení vyvrcholilo nahrávkou Delta Machine v roce 2013. Křišťálová čistota syntezátorů byla na ústupu. Depeche Mode jako by se pokoušeli co nejvíce hudebně přiblížit svým oblíbeným hudebníkům, což nemusí být nutně špatné, ale ta samotná esence Depeche Mode jako by vyprchávala. Fanoušci najednou byli šťastní za trochu objevené melodie, za občasnou pěknou syntezátorovou linku. Stále se jednalo samozřejmě o skvělé nahrávky, a například ta poslední nazvaná Spirit ve skladbách Scum či v závěrečné codě Davem napsané Cover Me, předvedla ostrý záblesk výjimečné geniality, jichž jsou schopni jen Depeche Mode.

Právě od vydání této poslední desky za deset dní uplyne šest let. Covidová pandemie, ať už kvůli viru pocházejícího z opičky, z laboratoře či z blbouna nejapného, si krutě zažertovala s životy nás všech, a tak není divu, že zastavila i rytmus produkční mašiny hudebníků z Depeche Mode.

Martin L. Gore, skladatelský génius kapely, během celosvětové pandemie, tváří tvář zkáze, kterou každý den zobrazovala média, si naplno uvědomil křehkost lidského života a tomu přizpůsobil téma svého komponování. Zároveň porušil veškerá svá interní či spíše až intimní pravidla skládání písní, začal dávat dohromady skladby s někým dalším, dokonce mimo kapelu, s Richardem Butlerem z Psychedelic Furs. Dave ani Andy o tom neměli tušení…

Také Dave skládal, a to již se svými tradičními partnery Christianem a Peterem. Jenže když se konečně Depeche Mode rozhodli jít společně znovu do studia, přišla tragédie. Andy John Leonard Fletcher zemřel. Dave a Martin se rozhodli pokračovat dál. A po všech známých klasických kulisách: tiskovka, rozhovory, televizní vystoupení, předkládají v tomto měsíci svému publiku nové album nazvané Memento Mori. To uvědomění si, že to album předkládají především svému publiku, je naprosto zásadní

Poslouchat cokoliv nového od Depeche Mode je naprosto unikátní okamžik. Nedá se to srovnat s poslechem sólovek členů kapely nebo nějakých kolaborací, nedá se to srovnat s poslechem ničeho jiného.

A tak se vždy v klidu posadím a vnímám….

Hutná, těžká, valivá síla přichází jako intro úvodní skladby My Cosmos Is Mine, v kontrastu s nadpozemsky znějícím vokálem Davea Gahana. Ano, skutečně zní, jeho vokál jako hlas nejvyšší bytosti, anebo vlastně možná jako egoistického člověka, který si to myslí, že je pánem svého osudu, když zpívá: „Nehrej si s mým světem, nezahrávej si s mou myslí, nezpochybňuj můj časoprostor“, a tak krásně a poklidně si Daveův hlas prochází písní, než se mu postaví Martin: „Už žádná válka, už ne, už žádný strach…“ A když Gahanovým kosmem prolétají bladerunnerovské syntezátory, říkáte si, kde tohle měli ti kluci, tak dlouho schované. Podobně jako závěr skladby, jenž mi přijde jako odkaz na Depeche Mode dávných dob, kdy si dovedli ještě hrát. Z mého pohledu dokonalý úvod, napsaný Martinem Gorem. Tato píseň bude dozajista otevírat koncerty následujícího turné. Ale to již vrtí jazykem Dave a úvod Wagging Tongue, skladby, kterou Dave vede krásným vypravěčským způsobem zpěvu, podpořen syntezátory a výraznými bicími, včetně bombastické „middle eight“, lahůdka, jejíž melodie je velmi chytlavá, a nelze ji dostat z mysli. Píseň napsal Dave společně s Martinem, ale textově bude určitě Davyho, hodně se zlepšil: „I won't be persuaded, Kiss your doubts goodbye, Everything seems hollow, When you watch another angel die“. Na báječný úvod navazuje první singl Ghosts Again, která i přes své popovější vyznění najednou na albu dokonale sedí. A i když jsem měl nejprve tendenci ji přeskakovat, abych si užil ty skladby, které byly nové, rychle jsem ji vrátil do playlistu, jelikož ten příběh alba by bez ní nebyl úplný.

A to, už jsme u další skladby, kterou napsal Martin s Richardem Butlerem Don´t Say You Love Me. Jednoznačně vás první napadne Tarantino a Kill Bill, potom také Angelo Badalamenti a David Lynch. Tohle je filmová skladba. Asi nejvíce cinematic píseň, jakou kdy Depeche Mode udělali, i když o tom mluví na každém albu.  Don´t Say You Love Me je naprosto dokonalá, a rozhodně potřebuje naposlouchat. Davyho hlas ve zralé poloze, jako kontrast až k devadesátkově znějícímu Daveovi v My Cosmos Is Mine. Perfektní instrumentace a opravdu do mezihry dali Depeche Mode svou interpretaci Lonely Shepherd? Wow. Prostě nádherný kousek, který ne každý hned ocenění po prvním poslechu, ale tohle je dokonalost sama…a ten závěr… „Ty budeš vrah, já budu mrtvola, ty budeš smích, já budu zřejmě pointa.“ Ti kluci jsou fakt vtipní, sarkastičtí a temní, a takové je celé album.

Z filmového světa se přenášíme do toho gotického. Oblečte si černočernou, protože v paranoidní My Favourite Stranger, již od úvodní basové linky máte pocit, že muzikanti pojmenování podle německé výtvarné školy umění z roku 1919 náhle ožívají. A ty zvuky v pozadí mi zase znějí, jak z nejlepší desky The Cure Pornography, jsou vytržené a nasamplované a do toho Daveův mladý osmdesátkový vokál: „Můj oblíbený cizinec, stojí v mém zrcadle, vkládá mi slova do úst, všechna zlomená, hořká.“ Další nádherná píseň, kterou si vaše mysl může přehrávat stále dokola.

Soul With Me, to je název, který vypadal nejvíc nepravděpodobný, když se poprvé objevil tracklist alba. Ale skrývá se za ním nádherná balada o umírání a smrti, zpívaná Martinem: „Vidím krásu, když začíná padat listí, následuji světlo směrem k hlasům, které mě volají, jdu tam, kde se skrývají andělé, a svou duši beru s sebou“.

Ale je na čase schovat kapesníčky. Nebo možná taky ne. Caroline´s Monkey je píseň o závislosti, o drogách, kokainu: „Drives like a demon through Caroline´s tears“, odkazuje přímo na Davida Bowieho a jeho Station To Station. Caroline´s Monkey je zároveň jeden z vrcholů desky, který místy zní funky, a místy „Cleanově“, s výborným rytmem a syntezátory.

Jedeme dál, „Before We Drown“ má elektro úvod, který nejprve napovídá, že přijde rychlá skladba, ale střední tempo této písně ji dokonale sluší. Vznešený Gahanův hlas, a Martinův perfektní podpůrný vokál vrcholí chorusem, který jednoznačně evokuje Mobyho We Are All Made Of Stars. Styl, který se Moby naučil od raných Depeche Mode. Po několika posleších další z vrcholů desky, přitom po prvním poslechu jsem ji měl na posledním místě. Elektronická krása.

Následuje People Are Good. Od prvního poslechu, pro mě naprosto šokující vrchol alba. Protože ten název přece jednoznačně říkal, že to bude nějaká, promiňte mi ten výraz, blbost. Jenže úžasné groove, doplněné v jedné jediné skladbě o všechny prvky, které dělají Depeche Mode. Hutné elektro bicí, nápadité syntezátory, procházejí celou skladbou. Dokonalost. Lidé nejsou dobří, ale Depeche - i v roce 2023 - ano. A ještě k tomu vtipní.

Skladba Always je čistá elektronika, která spolu s Ghosts Again patří asi mezi ty nejvíc popové na desce, ale klidně by mohla být další singl. Jedna z nejlepších dvanácti na desce: „My love, the world´s upside down, my love, no solid ground, my love, there are no more facts, my love, reality´s cracked.“ (Má lásko, svět je vzhůru nohama, má lásko, žádná jistota, má lásko, už nejsou žádná fakta, realita je rozbitá).

Kdybych ale mohl osobně vybrat nějaký singl, tak je to jednoznačně skladba Never Let Me Go. Hodně „dkure“ úvod. Jedna z rychlejších skladeb, která se bude skvěle vyzpívat živě, plná kytar, skladba, kterou by možná mohli mít ve svém portfoliu Placebo (). Ale ty kytary, jsou spíše nasamplované, celá skladba je svižná, nápaditá. Nevím, ale když poslouchám tohle, tak je to asi něco, co by v pohodě zapadlo zároveň tak nějak do éry Songs Of Faith And Devotion…

Speak To Me, kompozice, kterou napsali Dave, Christian, Marta a James. Pokud bych tuto skladbu měl popsat jediným slovem, bylo by to requiem. Je to zádušní depeche mše: „Mluv ke mně, budu tě následovat, slyšel jsem, jak voláš mé jméno“, zpívá Dave pomalu nad klávesovou melodií, přesně v polovině písně se objeví první elektronický ruch, ale Dave pokračuje: „Byl bych vděčný, následoval bych tě, všude kolem, poslouchám, teď jsem tady, jsem nalezen“. Elektronické ruchy zesilují, přidává se rytmus tlukotu srdce, praskání, přidává se elektronický mess, ale rytmus srdce se stále drží, drží, drží, až náhle utichá. Je konec….Je konec alba Memento Mori.

Pro mě osobně, a je dost možné, že každý to tak neuslyší, dokázali Depeche Mode natočit album, které je jejich nejlepším dílem od Songs Of Faith And Devotion. A to jedním dechem dodávám, že jsem obrovský fanoušek Barrel Of A Gun, kterou považuji asi za nejlepší skladbu, kterou kdy Depeche Mode udělali. Dokonce mi přijde, že Memento Mori, by bylo skvělý mezičlánek mezi Songs Of Faith And Devotion a Ultra. První, co mě po poslechu tohoto alba napadlo je, že tohle měli udělat někdy v 95, a Alan by možná ani neodešel. Co se změnilo, že je Memento Mori najednou tak zdařilé? Možná za to může Marta, ale já si myslím, že především je důvodem to, že se Depeche Mode začali dívat nejen kolem sebe, ale i na sebe. Celé album je referenční a zároveň sebereferenční. Už názvy skladeb jsou tak depešmóďácké, až je to okaté. Depeche Mode se rozhodli vzít si i to nejlepší za sebe, nejen ze svých vzorů a oblíbenců. Tím vyhráli. A vytvořili dílo, které je dokonalé. Možná ne pro každého, ale pro fanoušky Depeche Mode bude určitě. Zároveň se nemůže nevkrádat myšlenka, že je to poslední album. Zní tak smířeně s koncem, až to bolí. Na druhou stranu, stejné pocity jsme měli, když jsme nedávno, no nedávno, ono to je skoro třicet let, viděli klip k In Your Room, také ty sebereference, také ta smířlivost se vším. A zároveň odhodlanost jít dál.

Za poslední dva týdny jsem nahrávku Memento Mori slyšel odhadem tak stojedenkrát, možná vícekrát, a myslím, že tohle album je dárek lidem, kteří je milují.

Pamatujme na Depeche Mode! Memento Depeche Mode!

Dangerous.

Seznam skladeb albumu Memento Mori

01. My Cosmos Is Mine
02. Wagging Tongue
03. Ghosts Again
04. Don't Say You Love Me
05. My Favourite Stranger
06. Soul With Me
07. Caroline's Monkey
08. Before We Drown
09. People Are Good
10. Always You
11. Never Let Me Go
12. Speak To Me

Tip: Recenze depechemode.sk: Môj "Memento Mori" vesmír