MOJO: Žebříček alb Depeche Mode

Magazín MOJO sestavil žebříček všech alb Depeche Mode. A jaký je váš?

"Raději zemřu tisíci smrtí, než abych zněl jako Depeche Mode nebo Yazoo." Takto se vyjádřil Phil Oakey z Human League, když v roce 1982 považoval Depeche Mode za nejhorší synthpopovou kapelu. Žádná kapela z počátku osmdesátých let však nepřežila tak úspěšně jako Depeche Mode. Díky spolupráci s Danielem Millerem (spoluproducentem jejich prvních šesti alb a zakladatelem labelu Mute) si Depeche Mode zachovali kontrolu nad svou hudbou, jakou má jen málokdo. Na rozdíl od většiny svých současníků se dokázali umělecky posunout: vždy byli do jisté míry syntezátorovou kapelou, nicméně přerostli svižný elektropop svých prvních dvou alb a koncem osmdesátých let se v podstatě stali rockovou kapelou. Zatímco jiní jejich vrstevníci měli problém vůbec vystupovat naživo, Depeche Mode se stali drtivou, nezastavitelnou a arény plnící koncertní silou. "Depeche Mode byli na začátku taková žvýkačková kapela, vlastně trochu hloupá," tvrdí Gary Numan, "a pak se z nich stalo stadiónové, hymnické, drogové monstrum a já si jen pomyslel: 'Ježíši, já je miluju!'". V polovině devadesátých let si tempo vybralo svou daň, zpěvák Dave Gahan se zhroutil do čtyřletého drogového miasmatu a zvukový mistr Alan Wilder odešel. Přesto jejich celosvětový úspěch pokračuje i po smutném odchodu Andyho Fletchera v roce 2022.

Hlavního skladatele Martina Gora muselo iritovat, že píseň I Just Can't Get Enough, kterou mnozí dodnes považují za jejich definitivní singl, napsal Vince Clarke, a to jen pro první album kapely, než založil Yazoo a poté Erasure, kapely z jiné vývojové větve, než jakou tvořili Depeche Mode. Jestliže pochmurnost, sebezpytování a biblická úzkost Depeche Mode mohou být náročné na poslech - ačkoli jsou to přesně ty samé vlastnosti, kterými se jejich fanoušci vyžívají -, žonglérské vzrušení jejich nejlepší tvorby je stále přesvědčivé.

MOJO zde prochází a hodnotí všechna studiová alba Depeche Mode, od elektropopových prvních kroků Speak And Spell, které z velké části pochází od Clarkea, až po letošní triumf Momento Mori...

15. Exciter (2001)

Martin Gore tvrdí, že některá alba Depeche Mode se jmenují ironicky, ale pouze Exciter zní, jako by tomu tak skutečně bylo. When The Body Speaks je dojemné, zbytek působí povrchně "klubově" (I Feel Loved) nebo uvolněně až ospale (producenta Marka Bella mátlo, že Gore seděl ve studiu na zadním sedadle a žádal o dny volna). "Je to jako kapela kopírující Depeche Mode," řekl později Dave Gahan.

14. Spirit (2017)

Od vydání alba Songs Of Faith And Devotion v roce 1993 vydávají Depeche Mode každé čtyři roky jedno album, ať už je inspirace zasáhla, nebo ne. Spirit měl alespoň nový nápad (pro DM): politiku, kde se objevily eseje o klimatu, americké pravici a technologické dystopii. Ale je to spíš série naštvaných facebookových příspěvků než hudební album, a to i na poměry pochmurných a nespokojených Depeche Mode.

13. Delta Machine (2013)

Mark Ellis alias Flood se vrátil, aby namíchal své první album od dob Songs Of Faith And Devotion, a klasický depešácký mrak se vrací, ehm, zaplavuje. Welcome To My World a Angel jsou skřehotavé electro-blues. Heaven šplhá na klavírní vrcholy. Gahan se spojil se švýcarským Newyorčanem Kurtem Uenalou a napsal vynikající Should Be Higher. Na ničem z toho není nic špatného, ale není cítit, že by DM přesáhli svou fanouškovskou základnu.

12. A Broken Frame (1982)

Nikdo si není zcela jistý, proč Vince Clarke opustil Depeche Mode - dokonce ani Clarke - ale Martin Gore si myslí, že to bylo způsobeno odmítnutím jedné nebo více jeho písní pro druhé album. Goreova snaha vstoupit do hry však byla smíšená. See You je nejslabší singl DM, ale Leave In Silence představuje poloslovanskou pochmurnost, která jim brzy měla tak dobře posloužit.

11. Sounds Of The Universe (2009)

Otvírák In Chains vystihuje vše, čím se zpěvák Dave Gahan stal po svém vyléčení ze závislosti - pružnost, dynamiku a (řekněme) duši. Zbytek se prezentuje jako uhlazenější, elegantnější sourozenec Playing The Angel, který se v Goreově Peace a Gahanově/Eignerově/Philpottově silně teskné Come Back dostává výš, do míst, kam se písně Depeche Mode obvykle nedostanou: do extatické roviny.

10. Playing The Angel (2005)

Příchod Davida Gahana: Gahan: skladatel, zpočátku poněkud nepříjemný pro Gorea, předznamenal návrat k vitalitě. Ostré retro syntezátorové zvuky očistily náladu Exciteru od meh. John The Revelator hraje na kartu Personal Jesus. Gahan přistupuje ke svému zotavení, aby dodal přesvědčivost silné várce Goreových písní (Precious má hořkosladké fluidum Enjoy The Silence). Producent Elbow/Blur Ben Hiller je rozhodčím.

9. Some Great Reward (1984)

Znovu je to Construction Time Again, ale s větším množstvím řinčení (Something To Do je kvazi-Foetus) a transgresivnějšími tématy. Master And Servant staví rovnítko mezi ekonomiku a sadomasochismus, Something To Do se s rovnítkem neobtěžuje ("Nasadím ti kožené boty") a libozvučná Blasphemous Rumours obývá mysl sebevražedného teenagera. Mezitím se Gahanův hlas, který se na CTA stal hlubším a bohatším, dostává do popředí.

8. Memento Mori (2023)

Jako první deska, kterou Depeche Mode natočili po smrti Andyho Fletchera v roce 2022, byla Memento Mori nevyhnutelně prodchnuta hlubokou melancholií. Zdálo se však, že tak tvrdý náraz do smrtelnosti jim dodal energii a vytáhl je na úplný elektrorockový vrchol. Od zakázaného otvíráku My Cosmos Is Mine mají písně působivou vehemenci a sílu. Proti umírání světla se málokdy vztekali tak působivě.

7. Construction Time Again (1983)

Přidává se bývalý člen Korgi Alan Wilder, který dodává rytmický um, harmonickou propracovanost - dokonce i jazzové klavírní kousky - a vynikající skladbu Two Minute Warning. Faustovský kapitalismus, ekologická katastrofa... témat je plný dům paranoie poloviny 80. let. Pomáhá industriální skřípání a řinčení (zejména v Gorem zpívané Pipeline) a ozvěna velkého sálu v Bowieho berlínské Hanse.

6. Speak And Spell (1981)

Jejich debut, jehož autorem je (převážně) Vince Clarke, je často považován za superpopovou desku Depeche Mode, ale má dostatek špičkových analogových syntezátorů a podivné temnoty, která mu dodává hloubku a - jak se ukázalo - i dlouhou životnost. Photographic zádumčivě naráží na voyeurství; Goreova instrumentálka Big Muff by nezněla přestřeleně na žádném mixtapu elektroniky počátku 80. let.

5. Ultra (1997)

Další vítězství vyrvané ze spárů porážky - album, které se zdálo, že Depeche Mode dokončí s nejmenší pravděpodobností, zejména po Wilderově odchodu a Gahanově předávkování drogami v květnu 96. S Timem Simenonem, který nahradil Flooda na postu producenta, převládá špinavý, gotický trip-hop. Barrel Of A Gun vře. Home je Goreův vrcholný vokální výkon (a kytarové sólo). Mezi hosty se objevují Tackhead, BJ Cole a Jaki Liebezeit z Can.

4. Black Celebration (1986)

Ve studiu panovala špatná atmosféra, protože koproducent Daniel Miller všechny přiváděl k šílenství ("Byl jsem velmi ovlivněn Wernerem Herzogem"). Přesto postindustriální Depeche přináší bohatší, sametový zvukový svět, vtíravé melodie a Gahan je nyní pozitivně stentorský. "Smrt je všude," kvílí v písni Fly On The Windscreen s typickým vzdorem vůči popovým feelgood výstřelkům.

3. Songs Of Faith And Devotion (1993)

Nahrávání se zadrhlo kvůli tajnému užívání drog Davem Gahanem a Wilderovu tvůrčímu odcizení, takže to mělo být zkažené, ale Depeche Mode se stále rozjížděli. Rockovější textury a zkreslené kytary v písních I Feel You a Mercy In You odpovídaly Gahanově rockovější kombinaci vlasů, vousů a tetování. Loketní dudy v Judas znamenají odpojení od syntezátoru, stejně jako Gahanův zrnitý, podmanivý gospelový obrat v Condemnation.

2. Music For the Masses (1987)

Depeche Mode se poprvé dostávají do Top 40 v americkém žebříčku LP. Pod vedením producenta Tears For Fears Davea Bascomba je na albu větší soustředění, ostřejší riffy, větší plátna a spousta písní, které by fungovaly v jakémkoli zvukovém kontextu. Následná koncertní stálice Never Let Me Down Again zní jako písnička o drogách, ale to všechno mělo teprve přijít. Svým způsobem jejich první rock'n'rollové album.

1. Violator (1990)

Depeche Mode, jejichž image nyní vytváří Anton Corbijn, spojují evropské a americké paradigma podobně jako U2 v polovině 80. let. Brutální bluesový twang Personal Jesus si hraje na tabu, ačkoli text se rouhá. New Orderovská Enjoy The Silence je jistě stále jejich nejlepší skladbou, zatímco Halo, Waiting For The Night a Floydovská Clean svědčí o životě mimo singly.