Recenze alba Counterfeit

Přidat své slovo ke Goreově půlhodinové kolekci šesti písniček znamená hodit na misky vah nejen tenhle žertík s pseudodepešáckými „padělky“, ale i celou Goreovu tvůrčí metodu , jazyk, do kterého se tu překládá.

Protože čím jiným je tu Martin Gore než překladatelem, který se rozhodl vypůjčit si pět cizích písniček a jednu lidovku (Motherless Child nahrál třeba taky Van Morrison) a převést je do svého dorozumívacího kódu, do jazyka, který se svými spoluhráči konstituoval na LP Construction Time Again, který definitivně dozrál na Some Great Reward a kterým se od Black Celebration mluví plynně dodnes?

Proti oněm výsledkům vlastně nic nemám, ale ta metoda bude v mých očích provždy ošidná a podezřelá. Pomocník computer, který skladateli před očima natáhne osnovu taktů a jejich dob a řekne Vpisuj, kam co chceš, je svůdcem věru pekelným a záludným: komu by se chtělo věru vzdorovat čtverečkovanému papíru a ignorovat jeho síť? Kdo najde sílu kreslit do něj, jako by to byl čistý list? A Goreova hudba se pohybuje velmi, velmi zřetelně jen po linkách, spojujících uzlové body a na hony rozpoznatelná je i občasná snaha vzdorovat přijatému mustru (ve Smile In The Crowd se mezi všemi parametricky přesně ukotvenými zvuky okamžitě prozradí kolísající hvízdání).

Nelze vyčítat technopopu, že si vytvořil tvůrčí postup, který nejpřímočařeji využívá příslušné technické vymoženosti. Lze ale poukázat na to, že nejdřív tu byly vynálezy a pak - s ohledem na ně - se začalo tvořit. To zavání pouhým přizpůsobením, což jistě nezní lichotivě.

To jsem chtěl říci ke genezi věci - nikoli jako útok na muzikanty, ale na obranu sebe: neměl bych, myslím, argumenty, jak tuto věc hájit, kdyby ji přede mnou někdo napadal. Písničky samy jsou krotší a přehlednější, než když hrají Depeche Mode - Gore se je snažil vybavit původními a neočekávanými zvuky a s výjimkou Gone mi znějí netuctově a příjemně. Součet zvukových barev v jednotlivých aranžmá vyšel většinou kupodivu známě - je to autorský rukopis, anebo už vzdorují stroje s - marná sláva - omezenými možnostmi při daném využití?

Přicházíme asi o dost, když neznáme původní verze písní, vesměs přejatých ze staršího britského popu, a unikají nám tak mnohé vazby, možná i pobavení (moc bych za to nedal, že recitativ v In A Manner Of Speaking je narážkou na originál, ne-li, je to prachobyčejné sklouznutí do kýče). I to, co zbylo, je ale pro české uši dost dobré.
Pavel Klusák
Zdroj: Rock a Pop

DeeBeeDM