Rolling Stone: Memento Mori od Depeche Mode je ponurá oslava

Průkopnická synth-popová skupina - nyní duo - na svém patnáctém řadovém albu zpochybňuje smrtelnost svou charakteristickou hudební krásou a lyrickou hloubkou.

V "GHOSTS AGAIN", jednom z mnoha introspektivních momentů na patnáctém řadovém albu Memento Mori, Dave Gahan pronese: "Čas je prchavý." Není to nové zjištění, ale klid v jeho hlase je svěží. Od doby, kdy se skupina zformovala jako kvarteto převážně teenagerů toužících ponořit se do rodící se synth-popové kultury s party hymnami jako "Just Can't Get Enough", uplynuly více než čtyři dekády. Nyní, když po loňské smrti klávesisty Andyho "Fletche" Fletchera zůstali v sestavě jen Gahan a Martin Gore, se ptají: "Kolik času nám ještě zbývá?".

Melancholie je už dlouho důležitou součástí zkušeností Depeche Mode a kromě raných dob, kdy skupinu vedl Vince Clarke (později z Yazoo) s bezstarostnými tanečními písněmi, se specializovali na zranitelnost. Tato otevřenost, pocit odevzdanosti, je pro Depeche Mode zásadní složkou i nyní. Dokonce i v těch nejromantičtějších momentech, jako je například skladba "Enjoy the Silence", přiznávají, že uvědomění si absencí v životě je stejně důležité jako ocenění toho, co máte. Není tedy divu, že skupina, jejíž dva členové jsou dnes šedesátníci, nazvala album Memento Mori - přátelská připomínka v latině, že jednou zemřete (ne, musíte!) - a vybrala ho ještě za Fletchova života. (Fletchova smrt je nepřiměla název přehodnotit. Naopak, Gore řekl: "To ho upevnilo.")

Přiznání smrtelnosti definuje většinu Memento Mori, ale nikdy nepůsobí těžkopádně nebo dokonce tak mrzutě. Některé skladby dokonce znějí optimisticky.

Ve skladbě "Wagging Tongue", která je vzácnou autorskou spoluprací Gahana a Gorea, Gahan zpívá o pocitu smutku, "když vidíš umírat dalšího anděla", za doprovodu jiskřivých novovlnných syntezátorů, které připomínají rané práce skupiny. Text, který Gahan zlověstně zpívá, by mohl být metaforickou obžalobou politiků, kteří by měli jednat v oblasti bezpečnosti zbraní, nebo by Gahan mohl zpívat o povznesení se nad osobní překážky, ale v každém případě vám tato slova s třpytivým klávesovým podkresem utkví v hlavě. A nejlepší píseň alba, "Soul With Me", začíná ambientním intrem, které připomíná enovskou druhou stranu alba Low Davida Bowieho, než se usadí v lehce popovém rytmu, nad nímž Gore klidně zpívá: "Jdu tam, kde létají andělé ... a beru si s sebou svou duši" za akordů, které také budují nebe. Hudba zní tak jemně, téměř jako sci-fi easy listening, že je snadné nechat se unášet akordy a přitom přehlédnout Goreovy narážky na schody do nebe a rozloučení s tímto smrtelným tělesem.

Duo se stále specializuje i na procítěnost. "Before We Drown", kterou napsali Gahan, bubeník Christian Eigner a multiinstrumentalista Peter Gordeno (členové koncertní sestavy Depeche Mode), buduje napětí minutu po minutě, když Gahan zpívá: "Nejdřív vstaneme, pak spadneme/musíme jít dál, než se utopíme." A to je vše. Když zpívá závěrečná slova, syntezátory kolem jeho hlasu šumí jako ohňostroj. "Always You" obsahuje bzučivé syntezátory a emulaci ocelových bubnů pohřbených hluboko ve skladbě, když Gahan vkládá veškerou svou naději do někoho: "You're all I need to keep believing." (Ty jsi vše, co potřebuji, abych mohl dál věřit).

A v "People Are Good" - skladbě Gore, která působí jako dávno ztracená koda k "People Are People" - si Gahan připomíná, že navzdory všem neduhům světa mají být lidé dobří. Hudba, která vrství jednu vrstvu za druhou, připomíná zvuk kapely z poloviny osmdesátých let z alb Black Celebration a Music for the Masses; "Všechno se časem spraví," nabízejí, než se vrátí k původnímu poselství: "Pořád si namlouvejte, že jsou lidi dobří."

Občas je pocit nepřítomnosti v písních zdrcující; refrén "Caroline's Monkey" je brutálně řídký a strnulý, když Gahan sarkasticky zpívá: "Folding's better than losing/Fixing's better than healing", než nakonec přistane na "sometimes". Většinou však skupina své temné myšlenky balí tak, aby vzdala hold své minulosti a zároveň přiznala duchy, kteří pronásledují přítomnost, a duchy, kteří teprve přijdou.

Závěrečná skladba "Speak to Me" dokonce působí jako verze písně "A Day in the Life" od Beatles od Depeche Mode, a to prostřednictvím rozmazaných synťáků Nicka Cavea a Gahanových proseb o lidský kontakt. "Byl bych vděčný [za spojení s tebou], chodil bych za tebou," zpívá, "poslouchám, teď jsem tady, našel jsem se," než synťáky vygradují v kakofonii. Jako vždy u Depeche Mode platí, že vše se počítá ve velkém, a na Memonto Mori jsou sázky větší než kdy jindy.