Synthpopoví králové svádí Londýn (22.1. 2024)

Depeche Mode, tito smyslní synth-popoví králové, včera večer v O2 areně dokázali, že z nich vyzařuje sex-appeal jako nikdy předtím.

"Je tam někdo?" zařval věčně ulízaný frontman Depeche Mode Dave Gahan několik písní po začátku jejich koncertu v O2 Areně. Napůl si dělal legraci, že pondělní sychravý večer možná odradil takovou účast, ale nemohl být dál od pravdy. Pokud se značná část běžné populace zdržovala alkoholu na Suchý leden, 20 000 "oddaných" veteránů kapely to podle ploužících se front u barů rozhodně nebylo. I tak bylo mistrovské vystoupení dusného synth-popového krále ještě opojnější.

První ze dvou zimních koncertů v hlavním městě Anglie během jednoho týdne, Depeche Mode londýnské davy sváděli teprve loni v létě. Přesto chuť vidět kapelu, která přinesla stínový, zoufalý synth-pop masám, zůstává neukojitelná.

Stále ještě probíhá turné k albu Memento Mori z roku 2023, které je příznačné tím, že se jedná o první album kapely od smrti zakládajícího člena Andyho Fletchera, a tak byste dnes již duu odpustili, že se do svého posledního řadového alba výrazně opírá. Na začátku pomalu rozmrazovali chladné publikum písněmi "My Cosmos Is Mine" a "Wagging Tongue", z nichž někteří byli stále ještě otřeseni synaptickým technem, které se rozléhalo jeskynním prostorem před jejich vstupem na pódium.

Od té doby následoval set, který se táhl celou kariérou. Představil svalnatý industrialismus Depeche Mode a křupavé elektro-rockové groovy se stálicemi jako "Walking In My Shoes" a překvapivě zařazenou "Policy Of Truth", ale byl to právě "Everything Counts" z alba Construction Time Again z roku 1983, který poprvé vyvolal nadšený jásot a křik, když Martin Gore expresivně mačkal klávesy své melodiky.

Po zmírnění intenzity akustickými verzemi 'Strangelove' a 'Heaven' se hlavní autor písní Gore dostal do centra dění a jeho bolestný, operní vokál nabízel emocionální sílu po celou dobu mírného intermezza. Gahanův vokál - ačkoli je stále hřmotně silný - není zcela dokonalý, tu a tam se objeví nějaký ten tón, ale jednašedesátiletý zpěvák zůstává expertem na teatrálnost.

Gahan se pohybuje a piruetuje jako vířící derviš, diriguje svá vlastní slova a nadšené publikum s frenetičností Leonarda Bernsteina, přerušovaně křičí "fuck yeah" a potřebuje malou záminku k tomu, aby mohl vrtět svými útlými boky.

Kapela, která se navzdory své temnotě neustále hlásí ke kempovitosti - pravděpodobně proto se jejich šumivý, prsty lomcující debutový singl "Just Can't Get Enough" udržel - Gahan začíná večer oblečený v rozevlátém obleku s obřími manžetami a límcem, což je možná pocta Thin White Duke Davida Bowieho, ale blíže připomíná okázalou estetiku Laurence Llewelyna-Bowena. Gahan, který se později vrací ve své charakteristické kožené vestě, nepopiratelně vyzařuje bojovně poškozený sex-appeal více než kdy jindy.

Útrpná katarze písní "Stripped" a "Enjoy The Silence" stále silně zasahuje, stejně jako kultovní hymna kapely inspirovaná Elvisem a Priscillou Presleyovými z alba Violator z roku 1990 v písni "Personal Jesus", kterou večer končí. Největší jásot však byl vyhrazen skladbě 'World In My Eyes', při níž se za kapelou promítaly obrazy zesnulého člena Andyho Fletchera.

Velká část hudby Depeche Mode se zabývala láskou, smrtí, vinou a hříchem. Na dnešním vystoupení Dave Gahan a Martin Gore dokázali, že v duu je ještě spousta života.

4/5 by Tom Curtis-Horsfall | Why Now, January 23, 2024