The Guardian: Recenze Depeche Mode - kdo by řekl, že synth-pop může být tak kolosální a životabudič?

Dave Gahan se prohání s mikrofonem, ohýbá končetiny a předvádí divadelní zázraky, když cválá s hity starými desítky let. A pocit přítomnosti Andrewa Fletchera, loni zesnulého klávesisty, je až dojemná.

Depeche Mode strhují stadiony už 35 let. Jejich vůbec první megashow v Pasadeně Rosebowl, zvěčněná v klasickém filmu o turné 101, stanovila pravidla, která platí dodnes. Musíte zpívat Thatcherovsky laškovný refrén písně Everything Counts pořád dokola, zatímco frontman Dave Gahan drží v ruce mikrofon. Během Never Let Me Down Again budete na Gahanův pokyn kývat rukama ze strany na stranu. Přesto se mnohé změnilo. Ze čtyř mladíků z Essexu, kteří se na obálce 101 objevili jako synth-popoví Beatles, se stalo nejprve trio a poté, po loňské předčasné smrti klávesisty Andrewa Fletchera, duo. Zatímco bubeník Christian Eigner a multiinstrumentalista Peter Gordeno, oba na turné od roku 1998, nesou zvukovou tíhu, je těžké nevidět Fletchera, jak přátelsky mává zpoza svého syntezátoru.

Smrt je pro písničkáře Martina Gorea hnacím motorem už od poloviny 80. let - vedle sexu, hříchu a viny -, ale její přítomnost je hlouběji cítit v materiálu z jejich ponurého nového alba Memento Mori. V klipu k písni Ghosts Again, jejich nejlepšímu singlu za mnoho let, duo hraje šachy jako poctu Sedmé pečeti a klíčovým vizuálním motivem je lebka. Fletcherova jemně animovaná tvář zaplňuje obrazovky během World in My Eyes a poskytuje nezbytnou chvíli společného vzpomínání s máváním telefonem na stadionu, kde se zarytí fanoušci ve starých tričkách z turné mísí s osvěžujícím počtem mladších konvertitů.

Nejdojemnější je, že Gahan a Gore jako by ve svých šedesáti letech znovu objevili vzájemnou úctu. Moc toho nenamluví (jejich stěžejní hit se ostatně jmenuje Enjoy the Silence), ale řeč jejich těla mluví jasně. Všimněte si, jak se Gahan vrací na pódium na konci Gorova vystoupení v modrookém R&B Soul With Me, aby vyjádřil své nadšení, nebo jak něžně se jejich hlasy prolínají při intimním přídavku Waiting for the Night, kterým vítají stmívající se oblohu. Vzhledem k jejich upřímně zdokumentované historii odstupu je tato dramatizace jejich sblížení nesmírně dojemná.

Depeche Mode mají podivnou tendenci začínat koncerty na první rychlost, ale jakmile se u Everything Counts přepnou videoprojekce z černobílé na barevnou, cválají sotva znatelnou oklikou přes hity za celá desetiletí. To, že jako jediní ze své generace udělali ze synth-popu kolosální záležitost, je stále fascinuje. Mesiášský techno-blues Personal Jesus a I Feel You má zjevnou sílu, ale monolitická hmota Never Let Me Down Again (nedávno zazněla v The Last of Us) nebo orwellovské Stripped je stále ohromující: stadionový rock bez rocku. Pulzující glam-house A Pain That I'm Used To je dalším vrcholem sui generis; peprný teenagerský bop Just Can't Get Enough je rozkošnou odbočkou. Jejich úspěch na pódiu však ve skutečnosti spočívá v Gahanově teatrálnosti, která je až absurdní: rozšafná, rozverná, jaggerovská. Nejdřív připomíná upíra z Vegas, pak se svlékne do barevných vestiček a je z něj zázrak, který kroutí zadkem, točí mikrofonem, ohýbá končetiny a burácí. Uprostřed smrti exploduje životem.

4/5*

Twickenham Stadium, London, Dorian Lynskey, The Guardian