The Quietus: Memento Mori Absolutní triumf Depeche Mode

Depeche Mode, kteří se vrátili do dvoučlenné sestavy, nacházejí pozoruhodnou novou energii, říká Ian Wade.

Jako hudební fanoušci určitého věku jsme to v posledních letech neměli lehké. Nechceme zavrhovat nikoho z těch, kdo zemřeli před nimi, ale trojitý úder Davida Bowieho, Prince a George Michaela nás zasáhl nejvíc - trojice géniů, kteří byli vytrženi z naší oběžnice radosti. Mysleli jsme si, že jsme se po nich aklimatizovali, ale pak to bylo neúprosné: Mark Hollis, Keith Flint, Terry Hall, Weatherall, Sarah Hardingová, Scott Walker, Florian Schneider, Olivia Newton John, Leonard Cohen a další a další, kteří osvěcovali naši existenci, odešli předčasně.

Ty prvky naší společné kultury, kulturní mozaiky, do níž jsme se zabalili a která se nyní začínala třepit nebo rozplétat, ty části věcí, které k nám promlouvaly, ale nyní už pravděpodobně nikdy nebudeme cítit totéž. Poslouchal jsi jejich hudbu a cítil smutek, ale zároveň i zoufalství, protože jsi měl pocit, že ti hajzlíci, podvodníci a hluk, kteří pronikají do každé naší hodiny, jsou tu pořád a přehlušují tu zábavu, kterou jsme cítili, a to kouzlo, které nám dávali. Hodinové připomínky toho, že i naše vlastní smrtelnost odeznívá a jediná chvíle, kdy se zřejmě sejdete s lidmi, které máte rádi, by teď byla na pohřbech nebo smutečních obřadech.

Když přišla zpráva o smrti Andyho Fletchera, byl to šok - v Depeche Mode nebyl ani hlasem, ani autorem písní, přesto byl osobností, která jako by držela obě postavy na správné cestě. Ten, kdo navrhoval, jaký singl by měli uvést, ten, kdo nechával ega, aby si vyřešila skladatelský podíl, zatímco on se v pozadí staral o šrouby a matice kapely. Když se Depeche Mode v roce 1980 poprvé objevili jako skuteční silikonoví teenageři Mute, nikoho nenapadlo, že i po více než čtyřiceti letech pro nás tito muži, kterým je nyní kolem šedesátky, budou znamenat totéž. A přesto jsme tady, u patnáctého alba, provázeného rozhovory s posledními dvěma stojícími - dvěma lidmi, kteří se museli přizpůsobit své nové situaci a absenci nárazníku, který by je držel na uzdě a bránil jim trhat si kusy. Vydání alba Memento Mori se nevyhnutelně zaměřuje na ztrátu Fletche. Každé datum, které odehrají na svém nadcházejícím obřím světovém turné, jim tuto ztrátu večer co večer připomene.

Fletch a ztráta je přítomnost, která pronásleduje Memento Mori. Je to album po Fletchovi v katalogu, kde A Broken Frame bylo album po Vinci Clarkovi a Ultra bylo album po Allanu Wilderovi. Dlouhověkost má své stinné stránky, ale Depeche Mode - Martin a Dave - pokračují dál, stejně jako my všichni, když ztratíme někoho, koho milujeme. Protože zastavit se nebo nechat věci, emoce a události, aby nás ovládly, znamená, že část nás také zemřela, a tak přijímáme transakci této ztráty, která se vtělila do našeho bytí.

Depeche Mode si už dlouho hrají svou vlastní dráhu. Vytvořili si vlastní systém gyratory, šťastnou malou silnici B s třpytivými popovými skvosty, která ustupuje rockové dálnici - nebo chcete-li Depeche Road. Nedošlo k žádnému retro chování, které mohlo postihnout některé jejich někdejší současníky. Žádné sdílení účtu se Sinittou, Billym Oceanem a dvěma třetinami Johnny Hates Jazz hrajícími třicetiminutové sety na retro festivalech šetřících daně pod názvem Martin Gore's Depeche Mode Experience nebo Dave Gahan's A La Mode. Velmi málo, pokud vůbec něco, co by se týkalo turné k výročí alb nebo potřeby znovu nahrát jejich největší hity s orchestrem. Od roku 1980 byli svou vlastní scénou, nejprve jako velkolepý singlový obrat, postupně se stávali většími, zbožňovanými stadiony fanoušků po celém světě, s (alespoň před Kovidem) pravidelností alba a turné každé čtyři roky.

S tímto jejich patnáctým studiovým albem se jak onen čtyřletý cyklus, tak kapela samotná setkaly se změnami. Bylo by poměrně hloupé naplánovat a vyrazit na cestu kolem planety během roku 2021. A co víc, nyní jsou duem, protože jako trio se naposledy představili prostřednictvím projevu Zoom při přijímání do Rock & Roll Hall Of Fame v roce 2020.

V produkci Jamese Forda a Marty Salogni se na Memento Mori začalo předběžně pracovat už v roce 2019, ale zřejmě s vynucenou pauzou se vše na chvíli zastavilo. Je pravděpodobné, že se jedná o zcela jiné album, než se možná předpokládalo, okleštěné o obavy, které Spirita tolik rozčilovaly a brojily proti stavu všeho. Memento Mori je téměř hřejivé a reflexivní. Stále se tu objevují tušené zvuky a momenty, které byste u Modes očekávali, jako například na otvíráku "My Cosmos Is Mine", který uvádí na scénu zlověstnými skřeky a výbuchy a zní, jako by mohl být navržen jako otvírák živého vystoupení (pokud se opozdí, věta "Don't question my stage time" vždy vyvolá úsměv).

Ztráta není nikdy daleko od textů. Ve spoluautorství Gore/Gahana Wagging Tongue', která se otevírá melodickým poskakováním Kraftwerk z éry Trans-Europe Express, než se ponoří do třepotavého šera. Verš "Everything seems hollow when you watch another angel die" se zdá být procítěný. Lechtání Computer World se objevuje v "People Are Good", kde je to jakoby se chystalo přejít do riffu oné titulní skladby. Textově je samotná píseň vyčerpanou aktualizací frustrovaného optimismu z 'People Are People', kde místo frustrovaného přemýšlení, proč spolu tak strašně vycházíme, musí Gahan "neustále si připomínat, že lidi jsou dobří" a "neustále si namlouvat, že všem na nás záleží", což je mantra, se kterou se můžeme všichni ztotožnit, když čelíme každodenním průserům.

První singl "Ghosts Again" - ten, ve kterém všichni hledali nějaká vodítka nebo očekávali truchlivé zamyšlení - je jedním z jejich nejpřímočařejších popových potěšení posledních let, takovou hřejivou pozvánkou, kterou by schválil i fanoušek komerčního konce věcí jako Fletch. Je to jedna ze čtyř společných skladeb s Richardem Butlerem z Psychedelic Furs, s nímž se Gore spojil během výluky. Dovedete si představit, že Gahan se s intonací a původním demem nemusel příliš namáhat, protože Butlerismy prosvítají v reflexi ztraceného času, která působí univerzálně. Podobně je na tom i 'Caroline's Monkey', která se téměř možná nevědomky vrací ke Caroline z 'Pretty In Pink', která se během let zjevně změnila k horšímu.

Ve filmové 'Don't Say You Love Me' se Gahan pohybuje mezi Leonardem Cohenem a Scottem Walkerem a ve verších o "ty jsi zpěvák, já jsem píseň" se snaží o bonmoty ve stylu Jacquese Brela. Elektropopová turbulence "My Favourite Stranger" působí, jako by Butler ztotožňoval vztah Gahana a Gora ("vkládá mi do úst slova, všechna zlomená a hořká"). Možná jim vnější síla pomohla identifikovat nebo alespoň rozvinout to, co toho druhého větří. 'Soul With Me' zní jako velkolepý showstopper, který Gore zpívá, když se řítí do plamenů a smiřuje se s posledním dějstvím, se vším šmrncem Kurta Weilla a čistotou Briana Wilsona a řasenkou stékající po tvářích maniakálně se šklebícího vzestupu ve stylu Busbyho Berkeleyho. Je to ten typ glamour, temně komického showbyznysového momentu - "My Way", který není pro hajzly - který se pravděpodobně stane novým vybraným soundtrackem ke kremaci mnoha fanoušků Mode. Je to naprosto fantastické.

Memento Mori je tak plné vrcholů. 'Before We Drown', kterou Gahan napsal společně s koncertními Modery Peterem Gordenem a Christianem Eignerem, je tak prodchnutá Depeche Mode, že je to téměř umělá intepretace Depeche Mode. Celé album přivolává své vlastní finále závěrečnou 'Speak To Me', která pulzuje směrem k disharmonii a připomíná, že s odvrácenou stranou hořkosladkosti přicházejí nevyhnutelné konce, kterým musíme všichni čelit.

Memento Mori je absolutní triumf. Jsou to téměř skutečné písně o víře a oddanosti, o kterých mluvili před třiceti lety. Univerzální témata smrtelnosti, lásky, úzkosti; hrstka popových klenotů a něco, co působí jako úsporné zbavení se stadionovosti předchozích děl, což z něj dělá jejich nejlepší dlouhohrající desku na této straně století. Jako by jim ztráta barometru veřejného mínění dodala nové soustředění, odhodlání spolupracovat a chovat se co nejlépe na počest a jako pocta jejich nejlepšímu příteli.