The Telegraph: Depeche Mode natočili své dosud nejkrásnější album ★★★★★

Když je váš zpěvák vyléčený narkoman, který měl tolikrát co do činění se smrtí (včetně infarktu, pokusu o sebevraždu a předávkování), že mu záchranáři přezdívají "Kočka", může se zdát přirozené, že vaše 15. album se jmenuje Memento Mori (latinsky "pamatuj na smrt").

Jak se ale ukázalo, nebyl to Dave Gahan, kdo pokoušel osud. Písně už byly nahrané a název alba vybraný, když loni v květnu, několik týdnů předtím, než se kapela měla poprvé od roku 2016 sejít v nahrávacím studiu, zemřel na infarkt klávesista a zakládající člen Depeche Mode Andy Fletcher. Fletch byl nejmatnějším, nejveselejším a nejméně hvězdným členem Mode a jeho náhlá smrt ve věku 60 let byla pro všechny šokem. "Měl nás všechny přežít," litoval Gahan.

Přeživší duo Gahan a multiinstrumentalista a hlavní autor písní Martin Gore pokračovali dál a z Memento Mori udělali elegii za ztraceného spoluhráče a hymnu na vlastní vytrvalost. Pravděpodobně pomohlo, že ji stárnoucí hvězdy, kterým táhne na šedesát, psaly ve stínu pandemie Covid-19, takže témata smrtelnosti, pochybností a víry byla v díle už hluboce zakořeněna. Výsledkem je nejpochmurnější a nejkrásnější album jejich kariéry.

"Everything seems hollow / When you watch another angel die," hřímá Gahan přes burácející proud syntezátorů na Wagging Tongues, přičemž svižnost zvuků vyvažuje sentimentalitu textu. "Jsem připraven na poslední stránky / Políbit na rozloučenou všechny své pozemské klece," zpívá Martin Gore (jeho čistý tenor je vždy zajímavým kontrastem ke Gahanovu hrobovému barytonu) na svěží a elegické Soul With Me. "Heavens dreaming thoughtless thoughts my friend / We know we'll be ghosts again," zpívají Gahan a Gore společně v Ghosts Again, kde hybný moment elektro-bas, ošetřených kytar a vzletných syntezátorů navozuje spíše pocit laskavého adieu než morbidního smutku.

Na soumrak rokenrolových bohů jsme si už dávno zvykli. Podivnější je uvažovat o tom, že i syntezátorový pop už je starý, elektronická hudba kdysi platila za synonymum vědeckofantastického futurismu. Depeche Mode byli jedni z prvních, kdo krautrockový experimentalizmus Kraftwerk, Tangerine Dream a Davida Bowieho proměnili v hitparádový pop, chlapci z Basildonu se rychle proměnili ze svěžích novoromantických tváří, aby přijali temnější vážnost gotického a industriálního rocku a stali se první stadionovou elektro kapelou na světě.

Členové přicházeli a odcházeli, ale Fletcher byl tmel, který je spojoval spíše svou klubovou osobností než hudebními schopnostmi. Pro zvuk Mode však nikdy nebyl klíčový, takže jako zadní duo (doplněné producentem Jamesem Fordem a s některými spoluautory z The Psychedelic Furs Richardem Butlerem) se vlastně nic nezměnilo. Depeche vždycky zněli fantasticky, aranže čistých, tvrdých, křupavých, vrnících syntezátorů a zkreslujících kytar se opíraly o melodičnost, která je v elektronickém prostředí vzácná.

Na tomto albu je povzbudivé, že nezní vyčerpaně ani poraženě, ani se příliš nesnaží vyrábět hity nebo držet krok s dobou. Vykouzlili kolekci opravdu silných písní o velkých tématech, které podávají citlivě a přesvědčivě. Memento Mori se řadí k tomu nejlepšímu v jejich kariéře a je silnou připomínkou toho, že základním významem latinského výrazu je nebát se smrti, ale vážit si toho, co máme.

Neil McCormick, The Telegraph, Depeche Mode, Memento Mori 5/5