UNCUT: recenze alba Memento Mori

Recenze nového alba Depeche Mode z magazínu Uncut.

Depeche Mode Memento Mori

8/10

Nyní již jen syntezátorové duo Gahan a Gore vydávají svou nejlepší desku 21. století.

Možná byli Depeche Mode vždy předurčeni k tomu, aby nabyli své konečné podoby jako synťákové duo.

Už ve svých začátcích, poté, co se zformovali na školním koncertě v Basildonu v červnu 1980, se cítili jako rocková kapela, která ještě nedokončila svůj elektronický vývoj a zůstali jí zbytkoví členové, kluci, kteří kdysi mohli být baskytaristy nebo bubeníky a teď se od nich prostě vyžadovalo, aby produkovali monosynťáky a tvářili se přitom náladově v Top Of The Pops. Vince Clarke si to rozhodně myslel a co nejdříve se vrhl do Yazoo a Erasure.

Ale možná, že další lidé - Alan Wilder, přijatý jako jakýsi interní hudební ředitel po Clarkově odchodu, a Andy Fletcher, spolehlivá basildonská duše kapely - byli vždycky potřeba jako jakýsi mezilidský nárazník, právě proto, že jakmile se věci daly do pohybu, jádro kapely bylo příliš nestálé na to, aby bylo udržitelné. Flood brzy identifikoval Davea Gahana a Martina Gora jako osobnosti, které poháněly Depeche Mode. Přes všechen ohromující úspěch kapely to však nikdy nevypadalo jako tvůrčí sňatek myslí nebo dokonce opatrná spoluzávislost, ale spíše jako vysoce nestabilní, štěpná chemická reakce: z divocha z Essexu se stala rocková oběť z Los Angeles a ze zničeného sboristy berlínský sexuální dungeon. Po většinu imperiální fáze kapely nemohli žít na stejném kontinentu, natož sdílet jeden autobus.

Ale teď, po Fletchově předčasné smrti v loňském roce, zbyli opravdu jen dva.

A přestože jako muži po šedesátce, po detoxu, rehab a terapii nečekáte velkolepé, zničující konflikty, pozoruhodné je, že Memento Mori, jejich patnácté album, je jejich nejsilnějším dílem tohoto století.

Je to zvuk kapely, která vstupuje do posledního dějství s obnoveným smyslem pro cíl a novým, střízlivým zaměřením.

"Ghosts Again", hlavní singl, se objevil s únorovými sněženkami a působil překvapivě svěže, připomínaje Bowieho "Where Are we Now?" ve svém hořkosladkém zúčtování se ztraceným časem. Stín Bowieho umocňoval Corbijnův nádherně strohý, bergmanovský videoklip a odhalení, že píseň je jednou z několika nových spoluprací Martina Gora a Richarda Butlera z Psychedelic Furs.

Ozvěna Bowieho, která se přes Butlerovy fráze ("you drive like a demon" z Caroline´s Monkey) a frázování přenesla do Gahanova ztraceného zpívání (vzpomeňte si, že poprvé dostal angažmá v DM poté, co ho začínající kapela viděla zpívat "Heroes" ve skautské klubovně v Essexu), udává tón Memento Mori jako skvělé, nečekané regeneraci pozdní kariéry.

Ačkoli písně a směřování alba vznikaly během lockdownu před Fletchovým odchodem, od stoického názvu je album nevyhnutelně podbarveno jeho ztrátou.

V písni "Wagging Tongue", jediné skladbě, kterou napsali Gahan a Gore, Dave zpívá o tom, jak "všechno je prázdné, když vidíš umírat dalšího anděla", zatímco kroutící se kuplety ve stylu Leonarda Cohena v písni "Don´t Say You Love Me" se točí kolem obrazů mrtvol, květin a dopisů na rozloučenou.

Ale zatímco Bowie se vydal na cestu do záhrobí s pozdním odbočením k avant-jazzu, Gore s pomocí producenta Jamese Forda a inženýrky a páskové looperky Marty Salogni destiloval zvuk kapely až k jakési diamantově tvrdé esenci Depeche Mode, k mihotavé kraftwerkové kometenmelodie ("People Are Good" hojně cituje z "We Are The Robots"), falešné gotické basy (zejména v epické závěrečné "Speak To Me") a temně zkreslené kytary (v "Never Let Me Go"). Po pracně namáhavých albech po odvykačce to všechno působí pozoruhodně svěže, jako návrat k jednoduchosti jejich raných nahrávek.

Dvojice skladeb funguje jako srdce desky. "Soul With Me", jedna z pěti sólo napsaných skladeb Martina Gorea, je senzační kosmická showtune, jako když Bowie nouzově přistane na pódiu kabaretu Sally Bowleové, Martin v ní zpívá ze srdce, když se vydává do posmrtného života: "I´m ready for the final stages/Kiss goodbye to earthly cages".

"Caroline´s Monkey" mezitím nese nejsilnější otisk účasti Richarda Butlera. Synth-popová melodie, která by mohla vypadnout z filmu Scary Monster..., se pyšní sarkastickou litanií v refrénu - "Fading's better than failing/Falling's better than feeling/Folding's better than losing/Fixing's better than healing" a na závěr sardonické "Sometimes".

První z nich je nejblíže tomu, jak Depeche Mode dovedou nejlépe zahrát "My Way", druhá je jakýmsi absurdním prohlášením Samuela Becketta, že "show musí pokračovat". Když se Depeche Depeche vydávají na turné, které vypadá jako jejich závěrečné turné před oponou, nemohou si přát lepší dvojici hymen nebo jistější album, s nimiž by se vydali do té obrovské dobré noci.