K tomuto albu se mi vážou hluboké vzpomínky…byla to má první LP deska na prvním vlastním gramofonu a později, když se objevily walkmany a kazeťáky, to bylo jedno z prvních alb, které jsem sjížděl…na druhé straně kazety jsem měl Violatora 
.
Co o albu říci? Je to první předzvěst toho, že DM nejsou jen svět sami pro sebe a že nejsou jen nějakou pofidérní subkulturou, že je neposlouchají pouze oddaní přívrženci. Hudba pro masy je opravdu výstižný název. Říká se, že posluchači si udělají obrázek o tom, jaké je album, zhruba po prvních třiceti sekundách poslechu alba, proto je prý první písnička obzvláště důležitá. Never Let Me Down Again je typická stadionovka, která se s tím nemaže a tudíž posluchač nemá na výběr, než toto album brát vskutku vážně. Takový vztaz od DM: jsme tu a jsme v plné síle a na rozdíl od zasmušilého Black Celebration nás bude slyšet!
Podobně jako Violator je to album vyrovnané, od začátku do konce má svůj příběh a co se zvuku týče, je to vyšperkované tolika jemnými detaily, které vyvstanou až po několikerém poslechu a které dělají celek celkem…třeba přechody mezi písničkami jako by měly svoje vlastní poselství...šumění mezi Never Let Me Down Again a The Things You Said krásně nenásilně a přitom přirozeně odděluje, zvuky před a po To Have And To Hold působí depresivně, ale nikoliv beznadějně...Sacred, vskutku “posvátná” píseň, Little 15, romantický ploužák, který v pozitivním slova smyslu dojme srdce každého depešáka…a Pimpf, symfonický skvost, dělá nádhernou tečku za tím vším, houstne dál a dál a v tom nejlepším přestane. Pro mě 9/10.
