Na hudbě DM jsem prakticky vyrůstal a mám je hodně rád, nicméně se nepovažuju za hardcore fanouška.
MFTM byl jedním z prvních vinylů, které jsem si koupil za své vlastní peníze, pak následoval Violator, SOFAD bylo mé první CD. Sbírku jsem si posléze doplnil na všechna alba. Na SOTU jsem si rád počkal a nelituju ani deluxe verze. I když...
Každé album je prostě jiné, jak atmosférou, tak zvukem a nemá smysl je srovnávat. Je možné se maximálně pozastavit nad úrovní zvuku, nápadů, údernosti, aranží.
SOTU je album na třetí poslech. Je hodně retro a člověk se do něj musí ponořit. Atmosféra vskutku není prvoplánová a chytlavá a co se aranží týče, přiznejme si, od odchodu Alana je to s nimi trochu slabší. Většinou to zachraňovali producenti (Tim Simenon udělal zvukově zajímavé Ultra, Mark Bell si pohrál s Exciterem, který měl ale velkou nevýhodu v absenci zvukových a melodických nápadů a občasné překombinovanosti). SOTU je ale jako černá díra - absolutně se není čeho chytit. Dávám zapravdu některým kritickým hlasům, že SOTU jsou mnohdy nedotažené, nedořečené, něco se nakousne a najednou opustí...skoro jako když máte před orgasmem a najednou vášeň zcela odpadne… ale právě proto je zajímavé. Vyvolává v nás něco, co je za slovy, za hudbou, za aranžemi, za analogovými synťáky. Ano, i já jsem zoufale hledal alespoň náznak skutečného “nápřahu” typu Personal Jesus, I Feel Loved nebo Rush. I mě přišlo Wrong zpočátku jako Erasure na ketaminu, říkal jsem si, že asi omylem spletli rychlost, že to je ve skutečnosti třikrát rychlejší...ale ono nic. I mě přišlo Peace natolik směšné a kýčovité, že jsem si řekl, zda to všechno není joke. A pak ty klipy. Hole To Feed - WTF? Něco tak trapného, za co jsem se nesmírně styděl, jsem už dlouho neshlédl. Fragile Tension je lepší, ale proč to proboha vypadá jako vizualizace z Winampu?
A pak jsem se zklidnil, posadil, pořádně jsem si pročetl jejich rozhovory, několikrát se do SOTU zaposlouchal a řekl si - vždyť oni na to, chlapci, mají nárok. Dostávají se pomalu ale jistě do středních let, jejich divokost je tatam, přece nemůžu chtít, aby ve svých skoro padesáti byli bůhvíjak progresivní. Už nemají léta na to, aby dělali divočárny.
SOTU pro mne znamená album o stárnutí, o stáří, o věcech odvrácených. Moc se o tom nemluví, ale když zjišťujete, že sil celkem dost ubývá, když je najednou pryč onen mladický zápal a kdy už víte, že nemusíte nikomu nic dokazovat, kdy ani nemůžete…najednou vidíte před sebou cestu, na jejímž konci čeká zubatá a vidíte ji dost jasně. To pak nezbývá, než ten zbývající čas nějak vyplnit. Třeba tím, že natočíte trochu jiné album…
Ale stejně, když si pustím třeba Darkest Star, je v tom daleko větší naléhavost…