Když jsem SOFAD slyšel poprvý, cítil jsem se hrozně zklamaný, protože jsem čekal Violatora II, víc synťáků, víc optimismu, a ona přišla rána v podobně I Feel You. Depešáci a rockeři? WTF? Pak jsem se do alba zaposlouchal víc a zjistil jsem, že je jako poklad, který čeká na objevení. Dnes považuju album za nejlepší v jejich diskografii, a to s ohledem na uvěřitelnost, na hloubku poselství. Když Martin zpívá “Oh girl, lead me into your darkness”, a do toho zní perfektně zaranžovaná smyčcová symfonie, není to jen takové plácnutí do vody, on chce opravdu uvést do temnoty. V Condemnation nezpívá Dave jen nějaký cizí příběh, on je doopravdy ten odsouzený a trpí s pýchou. Zvuky jsou, na rozdíl od Violatoru, zajímavější a přirozenější, skutečné bubny dávají albu větší život, živočišnost, dýchá to, tepe to. Flood jako producent odvedl dobrou práci a Alan se tehdy mohl vyřádit asi maximálně, co to šlo…to, že to nakonec nestačilo, už je jiný příběh. Pro nás, pamětníky, je to nostalgická doba i díky koncertu, který proběhl před dvaceti lety (fakt už to je tak dávno??) na Letné na Spartě a který neměl chybu. 10/10
), když skočil do davu!!! Dala bych cokoli na světě za to, tam být! Co se týče alba, jednoznačně to nejlepší, co spařilo světlo světa (čímž neponižuji ostatní alba). Skvělá práce za neskutečně ukrutných podmínek!
